Vyberte si jazyk
Sisyfos už není sám. Sedmnáct představitelů států a vlád eurozóny sdílí jeho osud a valí na vrchol hory kámen, který se vždycky skutálí zpět dolů – nenazývají se ostatně jejich zasedání „summity“ [v překladu „vrcholy“]? Jedná se o absurdní práci, práci pro práci spočívající v nekonečném opakování zbytečné a pro lid skličující činnosti.
Osmnáct měsíců po vypuknutí řecké krize se „periferní“ země – země nejvíce vzdálené Německu kulturně i zeměpisně – propadají do recese a politické krize. Jsou tak odsouzeny k trojímu trestu: Tvrdé rozpočtové kúře, zhodnocení měny, která již byla v poměru ke konkurenceschopnosti země nadhodnocena, a nedůvěře finančních trhů prosazujících neúměrně vysoké úrokové sazby. Na této cestě nečeká žádná spása. Stovky miliard eur z fondu pomoci už byly vyčerpány. A přidělení dalšího dílu finanční pomoci pouze oslabí Německo a Evropskou centrální banku, poslední garanty systému, kteří budou dříve nebo později rovněž smeteni.
U zrodu této krize stál věčný problém měnových unií, kterým je bezplatný hodokvas. Po deset let spolu eurostolovníci hodovali, aniž by platili účet. K zadluženosti jim dopomohly garance Berlína a hloupost investorů. Nyní nadešel čas platit. Pro nešetrné a čím dál hladovější stolovníky je účet vysoký. Je to politováníhodné, ale je to tak: Budeme-li nestřídmé konzumenty bez oddechu trestat, může se stát, že je zabijeme. A peníze tak nikdy neuvidíme. Krize eura má pouze dvě, nikoliv tři řešení: Buď nadměrně zadluženým zemím ulehčit břemeno, to znamená donutit investory zaplatit, anebo zorganizovat odchod těchto zemí z eurozóny. Neslyšíš dunění, milý čtenáři? Z cesty, z cesty! Je tu sedmnáctka se svým kamenem. Evropský summit začíná.
