Rozhodnutí Říma udělit dočasné povolení k pobytu běžencům a umožnit jim tak volný pohyb v rámci schengenského prostoru donutilo Paříž, aby obnovila kontroly na hranicích s Itálií a zadržovala osoby, které by se ve Francii chtěly připojit ke svým přátelům nebo rodičům. Výsledkem byla drobná diplomatická roztržka, kterou se Nicolas Sarkozy a Silvio Berlusconi snažili zažehnat. Ale na problém už bylo stejně zaděláno: evropští představitelé neschopní zaujmout postavení k důsledkům revolucí probíhajících v arabském světě ani odolat nátlaku xenofobních stran podlehli pokušení dát se na ústup.

„Vše začalo v Římě zakládající smlouvou z roku 1957 zaručující čtyři evropské svobody: volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. A právě v Římě se začíná společné dílo dvou generací Evropanů párat,“ píšeLa Tribune, podle níž „schůzka Sarkozyho s Berlusconim stvrdí pochybnosti kolem Schengenské dohody a poukáže na spektakulární návrat hospodářského nacionalismu na obou stranách Alp. Nelegální imigrace představuje zajisté vážný problém: příval nelegálních přistěhovalců penalizuje společnosti, které jsou s ním konfrontovány, počínaje přistěhovalci legálními. Ale to, že při jejich zadržování hájíme hranice národní, a nikoliv evropské, je znamením doby. Po krizi eura, která má veškeré předpoklady k tomu přerůst ve finanční katastrofu obrovského rozsahu, je nyní podroben zkoušce jednotný trh. To je skutečné fiasko!“

„Vzhledem k bázlivosti veřejného mínění a rychlému sledu voleb už byla revize Evropy bez hranic směřující k zastavení přílivu běženců ze severní Afriky jen otázkou času,“ píšeLe Figaro, podle nějž „kompromis Berlusconi-Sarkozy […] nejspíš urychlí reformu. Po francouzsko-italském summitu má už sedmadvacítka jasně daný kalendář. Za deset dní, 4. dubna, by měla eurokomisařka Cecilia Malmströmová oznámit, jak bude vypadat nová situace, včetně možnosti posunu hranic Schengenu směrem do vnitrozemí nebo jejich zdvojení, a to v závislosti na riziku. O osm dní později, 12. května, by měla na mimořádném zasedání ministrů zahraničních věcí získat reforma pevnou podobu. Evropský summit na konci června by ji pak měl uvést v platnost.“

„Jakmile je schengenský krunýř prolomen nebo zaplaven, ocitají se Evropané, příliš spoléhající na vnější hranici, bez národní ochrany. […] Paříž chce rozšířit paletu protiopatření, Brusel o tom přemýšlí, Itálie by se měla nechat přesvědčit, pokud se jí dostane pomocné ruky. Schengenská smlouva činí ze země, kterou do Evropy vstupuje nejvíce nelegálních přistěhovalců, zemi odpovědnou za obranu celého systému. Itálie, ale také Kypr, Španělsko, Řecko a Malta tak představují obranný val vůči Středomoří. Pětice států žádá partnery o ‚operativní a finanční pomoc‘.

Text smlouvy nicméně nepočítá s tím, že by tato první linie neuspěla. V naléhavých případech tak má být aktivována ‚pružná‘ obrana evropských hranic a měla by být posílena agentura Frontex sledující 50 000 km hranic EU.

Jinak jak každý ví, jediné trvalé řešení se nachází na jižní hranici Středozemního moře. […] Na období let 2011-2013 chce Brusel přesměrovat celkovou pomoc na jižní sousedy. Jedná se o 4 miliardy eur a navíc zvláštní příspěvek pro Tunisko ve výši až 140 milionů eur. Červnový evropský summit by mohl rozhodnout o další pomoci, které budu samozřejmě provázena určitými podmínkami.“

Libération pak připomíná:

„Volný pohyb uvnitř Evropské unie představuje na jiné úrovni než euro nebo výměnný univerzitní program Erasmus jednu z revolucí, které hluboce proměnily každodenní život desítek milionů lidí, kteří nyní cestují bez pasů a víz. To je důkazem toho, že Evropa, toto mnohdy byrokratické abstraktní monstrum, dokáže také významným způsobem rozšířit svobody a proměnit to, co dřív bývalo utopií, v nová práva pro občany členských států. Smysl schengenského prostoru tkví v historickém a demokratickém pokroku, které zůstaly vzpříčeny v hrdle nacionalistům a oportunistickým politikům všech možných orientací snících o tom, že při první příležitosti získají zpět bývalé atributy svrchovanosti národních států.“ Proto je podle levicového deníku „‚revize‘ ochranných doložek této smlouvy ve skutečnosti útokem na to, co zbývá z evropské dynamiky. Je to pochlebování xenofobním a eurofobním frakcím národních voličů provázené kritikou šlendriánství Bruselu, což je klasické téma, na které vždy příznivě reaguje potleskoměr. Je to také vědomé zaměňování hrozeb: neopopulismus je jinak nebezpečnější než několik tisíc tuniských běženců.“

Proto si La Tribune klade otázku, zda „ultrapravice nezačíná nepozorovaně určovat politickou agendu [evropského] kontinentu a neopírá se při tom o obrovskou únavu Evropy, která dolehla na lid“.

Tato ultrapravice, kterou ve Francii ztělesňuje Národní fronta (FN), jejíž rostoucí popularita ohrožuje znovuzvolení Sarkozyho v roce 2012, a v Itálii Liga Severu, zásadní člen Berlusconiho většiny, ovládla podleMassima Navy z Corriere della Sera summit v Římě:

„Národní fronta a Liga Severu jsou skutečnými protagonisty summitu v Římě, spolu s nacionalistickými strašidly (od ‚pravých Finů‘ po ‚pravé Nizozemce‘), která táhnou Evropou a podmiňují existenci vlád.“ Záměr reformovat Schengenskou dohodu, který Sarkozy a Berlusconi oznámili 26. dubna na závěr schůzky v Římě, ještě trochu trochu ztíží evropskou integraci, zdůrazňuje Nava: