Představme si na chvilku, že na vnitřních hranicích EU opět fungují kontroly. Katastrofa. Pro občany to bude znamenat ztrátu času na hranicích, pohraniční stráž a celníci budou opět zavaleni prací a budou stávkovat za zjednodušení kontrol (tak jako italští a francouzští celníci na začátku osmdesátých let, kdy tak přispěli ke vzniku první schengenské dohody, jež byla podepsána ve stejnojmenném městě 14. června 1985). Státní rozpočet se nafoukne o personální výdaje a pohraniční infrastrukturu. Tyto náklady bude hradit občan, který bude muset platit vyšší daně a nakupovat dražší výrobky.

Sarkozy a Berlusconi vyrážejí otevřené dveře

V podstatě by to znamenalo návrat k dřívější situaci. Unie by za to ale zaplatila vysokou cenu: Odsoudila by k zapomnění jeden základní princip – volný pohyb osob. Schengenský prostor dával každému občanovi pocit příslušnosti ke společnému území. Když vlakem nebo autem přejíždíme z jedné země do druhé a zahlédneme pouze ceduli s upozorněním tam, kde dřív stály závory a policie, tak si právě v tom okamžiku uvědomíme, jakou realitu Unie vytvořila. „Cizinec“ je nám blíž. S opětovným zavedením celních kontrol by se pravděpodobně opět vynořila „tribalizace“ evropských národů: Ze sousedů by se znovu stali „cizinci“, víc cizí než před dvaceti lety. Pro Unii by to znamenalo začátek konce.

Prozatím se požadavek [Francie a Itálie] týká obnovení kontrol na vnitřních hranicích na dobu dočasnou, ale není to pouze z důvodů obav z narušení veřejného pořádku a národní bezpečnosti (s takovou situací stávající smlouva počítá). Jsou tu i jiné důvody. Itálie udělila povolení k pobytu desítkám tisíc imigrantů ze severní Afriky (čímž jim umožnila volný pohyb v rámci schengenského prostoru) a Francie je odmítá přijímat. Italsko-francouzský konflikt vyústil společným dopisem, který Silvio Berlusconi a Nicolas Sarkozy zaslali Evropské komisi. Připadá mi, že rozšiřování důvodů, jejichž jménem lze obnovovat kontroly, je typem taktického „maximálního požadavku“, který byl vznesen jenom proto, aby bylo možné vyhnat jednání co možná nejvýš. Něco na tom ale nehraje. Obě žadatelské země také usilují o posílení operativnosti agentury Frontex, nicméně v tomto případě rozrážejí Berlusconi a Sarkozy otevřené dveře, protože se počítalo s tím, že role Frontexu bude po přijetí Lisabonské smlouvy každopádně rozšířena.

Argumenty pro populisty

Evropská komise představí 12. května také vlastní plán na reformu Schengenu. Komisařka pro zahraniční záležitosti Cecilia Malmströmová na svém blogu uvedla, že tendence některých členských států (hádejte kterých…) „nechat se strhnout událostmi“ a požadovat „rychlá opatření“ je zneklidňující. Komisařka zdůrazňuje, že imigrační politiku nesmějí ovlivňovat „populistická hnutí“.

Hezky řečeno. Doposud ale zaváděla každá země svoji vlastní imigrační politiku, přičemž Jih (kde je otázka imigrace citlivější) se dostal do sporu se Severem. Populistická hnutí zatím dokázala získat rostoucí podporu v zemích, jako je Nizozemí, Dánsko nebo Finsko, které mají pověst zemí tolerantních a harmonických. Populističtí politici vedou nyní promyšlenější diskurs: Nestaví se už proti cizincům, ale podněcují voliče k tomu, aby se kvůli nekontrolované migraci obávali o zaměstnání. Mění se i typický profil populistického voliče: Už jím není starší průmyslový dělník nižšího vzdělání, ale čtyřicátník s průměrným vzděláním a průměrným příjmem, to znamená člověk s poměrně dobrou životní úrovní.

Takový volič má upřímné a vysvětlitelné starosti. Proto je relativně snadné ho přesvědčit, že řešením, jak ochránit to, co máme, je zavřít dveře a okna domu, v němž jsme se cítili tak dobře, a to dřív, než přijdou ti „druzí“, s nimiž máme od nynějška sdílet ve jménu evropské solidarity a volného pohybu naše bohatství…