V roce 2009 náhle zemřela Pina Bauschová, zakladatelka legendárního Tanztheater ve Wuppertalu a ikona moderního tance. Šestaosmdesátiletý divadelní režisér Peter Brook zase právě opustil vedení pařížského divadla Bouffes du Nord, které kdysi založil. Pro Petera Steina, legendárního ředitele scény Schaubühne na berlínském Lehniner Platz, je dnes divadelní práce pouhým hobby. A ani Robert Wilson už doopravdy neudává tón. Příroda však prázdná místa ráda nemá a v návaznosti na politické a sociální změny na starém kontinentu již staré mistry nahrazují nováčci.

Litevská gymnastika

Prvním mistrem, který se z nové Evropy vynořil, je Litevec Eimuntus Nekrosius. Nerkosius, který se narodil v roce 1952 a vzdělání získal v Moskvě, si dokázal vytvořit vlastní styl, vyznačující se schopností proniknout do hloubky textu a zároveň věrností autorovi. Jeho divadelní interpretace Čechova, Shakespeara či Goethova Fausta se staly legendárními. V roce 1994 získal prestižní cenu Festivalu „Nových divadelních událostí“ v Toruni, která je určena nejzajímavějším tvůrcům evropského divadla.

O několik let později svět objevil dalšího Litevce, sedmnáctiletého Oskarase Korsunovase, který v roce 2001 rovněž získal cenu Festivalu „Nových divadelních událostí“. Na evropských divadelních přehlídkách představil ruské absurdní divadlo, věnující se otázkám absurdity lidské existence a životní náhody. Do repertoáru litevského divadla přinesl též novou evropskou dramaturgii a jistý smysl pro brutalitu.

Dramaturgická linie vytvořená ve Vilniusu Oskarem Korsunovasem se snaží „představovat klasické autory prostřednictvím současné dramaturgie a současné autory v dramaturgii klasické“. Recept se ukázal jako úspěšný na mnoha scénách staré Evropy, včetně Comédie française.

Německá angažovanost

Po pádu berlínské zdi se objevila nová generace německých divadelníků. Mezi nimi dva režiséři největších berlínských scén: Frank Castorf (narozen 1951) z Volksbühne a Thomas Ostermeier (1968) ze Schaubühne, kteří již tři desetiletí udávají tón divadelního života v celé Evropě.

Scénu oživili odstraněním klasických kusů, kritikou konzumní společnosti a kapitalismu a psychickým a někdy i fyzickým trýzněním obecenstva. Odmítli diktaturu diváka, pokrytectví a falešnou ostych. „Nejlepší představení Franka Castorfa jsou únavná, dlouhá, komplikovaná, hlučná, plná vzrušení a často nelogická. Chybí jim přímý děj a interpretační závěr,“ tvrdí kritici, říkají to však s potěšením.

Porušování pravidel je pro Castorfovo divadlo typické. Ostermeier naopak vsadil na hry současných anglických a německých dramatiků, kteří zobrazují brutalitu společenských mechanismů. Jsou to příběhy smolařů, lidí stojících na okraji společnosti nebo zcela mimo ni. Při režírování klasických kusů vytváří Ostermeier typické prostory nové buržoazie a prokládá je odkazy na současné známé televizních seriály, filmy či populární hudbu.

Mezi polskými umělci, kteří dominují domácí scéně a zároveň se snaží i o kariéru v zahraničí, jsou například Krzysztof Warlikowski (narozen 1962) či Grzegorz Jarzyna (1968) nebo z mladší generace Jan Klata, Maja Kleczowská či dvojice Strzepka-Demirski.

Vlámský tanec

Evropskému divadlu též dodává podněty malý severoevropský a belgický kraj: Vlámsko. Umělci původem z Gentu, Antverp či Bruselu si vytvořili vlastní divadelní jazyk. Silnou stránkou je jejich vzdělání a zkušenosti z jiných uměleckých disciplín – tance, performance, výtvarného umění či architektury – které jsou schopni na scénu přenést.

K módě společensky angažovaného německého divadla přidali trochu čerstvého vzduchu, lehkost a lyriku (avšak často též brutalitu) spolu s velice osobním podáním příběhu. Needcompany Jana Lauwerse je skupinou performátorů, tanečníků, zpěváků a herců. Jan Fabre používá podobné metody – performanci, drama a tanec – avšak v temnějších a brutálnějších odstínech. Nebojí se při tom využívat lidské tělo a tělesné fluidum. Jsou to univerzální příběhy přinášející svědectví o současném stavu evropské civilizace.

Pak je tu ještě Luc Perceval, který žije v Německu, kde v současné době řídí hamburské divadlo Thalia Theater, a dále Švýcar Christoph Marthaler, který je vzděláním hudebník a jehož představení oscilují mezi koncertem a performancí. Se svou citlivostí k sociálnímu klimatu se nachází na pomezí vlámského a německého divadla.

Blízko k výtvarnému umění a performanci Jana Fabra má i Ital Romeo Castelucci, jeden z největších vizionářů současného evropského divadla, který pracuje s rodinným divadelním souborem Societas Raffaello Sanzio. Jeho triptych inspirovaný Dantovou Božskou komedií nazvaný „Nebe“, „Očistec“ a „Ráj“ dosáhl mezinárodního úspěchu. Castelucci byl též hostujícím umělcem divadelního festivalu v Avignonu v roce 2008.