Vyberte si jazyk
Pomocí Marshallova plánu nastartovali Američané roku 1947 evropské hospodářské oživení. Dnes někteří chtějí, aby Evropané přišli s plánem vlastním. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso a polský premiér Donald Tusk – který čerstvě převzal funkci předsedy Rady EU – varují, že vlády v Aténách i jinde nebudou před voliči schopni obhájit další úsporná opatření bez vyhlídky na růst a obnovu. Rozhodnutí z minulého týdne všem koupilo trochu času. Je však nový Marshallův plán vůbec realizovatelný? Nebo jde jen o zbožné přání? Krátký pohled zpět na těžkou situaci Evropy ve 40. letech nám pomůže uvést tuto otázku do souvislostí a ukáže i skutečné překážk
Prezident Harry Truman a jeho ministr zahraničí George Marshall nepochybovali o tom, že krize je především výzvou pro vládu. Marshalla, který byl dříve během války Rooseveltovým hlavním vojenským plánovačem, velebil Churchill jako „organizátora vítězství“. Měl všechny předpoklady k tomu, podniknout rázná opatření a úspěšně Evropu přivést zpět k hospodářské prosperitě. Občanská válka v Řecku v roce 1947 jeho kroky uspíšila a Amerika se tak zapojila do bezprecedentního mírového plánu na záchranu kontinentu.
Když svět ještě nebyl globalizovaný
V porovnání s problémy, kterým tehdy Evropa musela čelit, se ty naše zdají zcela nepodstatné. V okupovaném Německu, hospodářském dynamu starého kontinentu, se příjem potravy pohyboval na hranici hladovění; národní důchod a průmyslová výroba dosahovaly sotva třetiny hodnot, na kterých se pohybovaly o deset let dříve. Program na obnovu evropského hospodářství (jak zněl oficiální název Marshallova plánu) vyplatil přibližně 13 miliard dolarů, což se ukázalo jako nezbytné pro „zázrak“ neutuchajícího ekonomického rozvoje v následujícím desetiletí. Oněch 13 miliard dolarů se rovnalo asi 5 % amerického národního důchodu v roce 1948 (dnešní ekvivalent by činil více než 800 miliard dolarů). Američané odepsali francouzský předválečný dluh a o několik let pozděli byl zcela odepsán i dluh německý – a to i přesto, že válku, kterou svět právě dobojoval, Německo začalo.
Marshall chápal, že skutečný význam jeho rozhodné akce nebyl vyčíslitelný, ale psychologický. Jediné, co mohlo trhy ujistit, byla důvěra v silné vedení vlády, schopné přijít s dlouhodobější perspektivou. Měl pravdu: Když hospodářský zázrak zcela transformoval Evropu, bylo to díky šťastné kombinaci soukromých investic a vlády, která se cítila povinna postarat se o hospodářský růst.
Nyní tuto situaci srovnejme s výzvami, kterým Evropa čelí dnes. HDP v EU od roku 2008 prakticky nekleslo. Podstata dluhového problému pochází ze strany tří malých zemí - Řecka, Portugalska a Irska – které se na celkovém HDP Evropské Unie podílejí méně než 5 %. Německá ekonomika je v plném růstu. I když je hodně v sázce – samotná budoucnost EU – částky, kterých je třeba, tak vysoké nejsou.
Navíc není ani záhadou, jaký postoj je třeba k vyřešení krize zaujmout. Chceme-li Řekům dát reálnou šanci snížit své dluhové břemeno, efektivní úrokové sazby musí klesnout a jelikož trhy samy podobný krok neudělají, jedinou možností je program výměny dluhu podobný tomu, s čím jako první přišel v 80. letech tzv. Bradyho plán v Jižní Americe. O takovém projektu se již v Aténách a v Bruselu diskutuje. Evropská komise by zároveň měla urychlit příliv alokovaných rozvojových prostředků do Řecka. Řecké úřady by se výměnou za to měly zavázat k dalším institučním a daňovým reformám a umožnit nad nimi přísnější zahraniční dozor. Kombinace těchto opatření ukáže řecké veřejnosti světýlko na konci tunelu. Bez nich program úsporných opatření zkolabuje ještě před letošní zimou.
Tři hlavní překážky
Pohleďme na tři hlavní problémy seřazené podle důležitosti. Nejméně důležitým je odpor veřejnosti z bohatého Severu k dalším záchranným plánům. Tento problém má řešení. Pokaždé, když EU v posledních letech čelila skutečné krizi – po kolapsu banky Lehman Brothers v roce 2008 a znovu v minulém roce – se politické špičky ze Severu vždy vyslovily ve prospěch rozsáhlých záchranných balíčků a nalezly argumenty, jak je svým voličům odůvodnit. Problémem je, že se tak stalo pozdě a nedostatečně přesvědčivě. Polský premiér minulý týden oprávněně kritizoval své kolegy z vlád EU za to, že se jim nepodařilo dobře zformulovat výhody vzájemné spolupráce.
Závažnější překážkou úspěšného stimulačního balíčku je moc dnešního finančního sektoru. Je skutečně otázkou, s jakou by se generál Marshall potázal, kdyby si musel dělat starosti s tím, jak společnost S&P ohodnotí jeho plán pro Evropu. Naštěstí se o to starat nemusel. Kontrola směnných kurzů a nedostatek likvidity po roce 1945 znamenaly, že politici k podobným obavám neměli důvod. Události posledních několika měsíců naopak ukázaly, jak velkou moc tyto instituce ve svých rukou mají a jak málo bylo po bankovní krizi v roce 2008 učiněno proto, udržet jejich sílu na uzdě. I středně postavený úředník ratingové agentury může mít na evropskou politiku mrazivý dopad tím, že na tiskové konferenci oznámí, co přesně považuje za platební neschopnost. Široké pravomoci, které soukromý sektor získal bez jakékoli odpovědnosti, komplikují politická rozhodnutí.
Ani to však není nepřekonatelné. Evropští lídři by nakonec mohli, alespoň teoreticky, podniknout opatření k regulaci role soukromých bank, hedgeových fondů a dalších finančních institucí. Fakt, že se takové rozhodnutí zatím zdráhají učinit, ukazuje, jak hluboce pochybují o vlastní moci. Největší překážku účinné vlády tak nalezneme zde – v myslích samotných politiků.
Američané tentokrát na pomoc nepřijdou
Na konci 40. let uskutečňovala každá evropská vláda program poválečné rekonstrukce stejným způsobem, jakým provozovala své válečné aktivity – jako národní mobilizaci, ve které stát hraje roli hlavního plánovače, rozhodčího i koordinátora. Ministerstva hospodářského plánování nebyly výsadou Východního bloku a jejich úspěchy na celém kontinentě byly pozoruhodné. V 70. a 80. letech se však optimismus ohledně toho, co státy dokáží, vytratil. Členové dnešní evropské politické třídy jsou dědici Margaret Thatcherové a nikoli George Marshalla. Jen stěží chápou, že pokud má Evropa přežít v podobě alespoň trochu podobné té dnešní, je nutné trhy zachránit před nimi samými. Zapomínají, že Německu byly v roce 1953 odpuštěny všechny jeho předválečné dluhy, což bylo jedním z předpokladů jeho následného hospodářského boomu, a že když si i jiné země, jako například Polsko v roce 1991, směly odepsat část ze svých dluhů, vedlo to i u nich k prosperitě.
Dnes potřebujeme dlouhodobou politickou vizi a novou politickou vůli k obraně výhod přerozdělování prostředků v rámci Evropské unie. Barroso již v tomto ohledu začal, nicméně v hádkách o rozpočet EU se sekáči z Downing Street jeho hlas brzy přestal být slyšet. Naopak Angela Merkelová a Nicholas Sarkozy spolu s Jean-Claude Trichetem v Evropské centrální bance zatím příliš silnou reakci neukázali. Pobídky USA vyznívají naprázdno. Jediným světlým paprskem, který by mohl vnést novou energii a historické povědomí do toho procesu, zůstává čerstvé polské předsednictví.
Američané tentokrát Evropě na pomoc nepřijdou a Evropané se budou muset o sebe postarat sami. Jsou toho schopni? Čas běží: V září bude oznámeno rozhodnutí o novém balíčku pomoci Řecku. Půjde o rozhodující okamžik, jehož výsledek bude kritický jak pro Řecko, tak pro celou Unii.
