Necelé tři měsíce od zahájení konference v Kodani ([COP15](http://Necelé tři měsíce od zahájení konference v Kodani (COP15) ťala Evropa do živého a přihlásila se do vedení boje proti klimatickému oteplování. Obamova Amerika vysílá smířlivé signály, které byly za Bushovy vlády nepředstavitelné. Odhodlanost rozvojových ekonomik zatím pokulhává. V sobotu 5. září během schůzky ministrů hospodářství zemí G20 odmítli asijští tygři v čele s Indií a Čínou se v celé záležitosti nějak jasněji angažovat. Brusel chce jít dobrým příkladem a míří neochvějně vpřed. Jednak tím, že si stanovuje termíny, především pak ale proto, že upřesňuje své záměry v rozpočtové rovině. Termínový kalendář je součástí 33stránkového, prozatím nezveřejněného dokumentu, který Evropská komise hodlá prezentovat 10. září, na kdy je plánovaná debata v Evropské radě. Poté, co se členové G8 dohodli v italské Aquile, že do roku 2020 nepřekročí nárůst globální teploty hranici 2,5°C, se evropský výkonný orgán domnívá, že „nadešel čas vyjít ze slepé uličky a představit plán na financování klimatických opatření, který bude optimalizovat pravděpodobnost úspěchu prosincových setkání." Zatím panuje názor, že „jednání postupují šnečí rychlostí“. To se nelíbí Evropské unii, jejíž vrcholní představitelé se v oblasti ekologie naší staré dobré planety Země považují za "rychlé zajíce". Odborníci z Evropské komise proto navrhují, aby se aktivita neustálě stupňovala až ke konečným 100 miliardám euro, které by měly být použity do roku 2020. Má jít o „finanční tok a ne přímé strhávání peněz z veřejných rozpočtů." K tomuto cíli by se mělo dojít sloučením tří kategorií zdrojů, kterými jsou: finanční kapitál členských států, a to jak veřejný, tak soukromý; finanční prostředky pocházející z prodeje emisních povolenek CO2 na trhu s emisemi; z pohybu kapitálu světových veřejných financí. Kritéria nastavení příspěvků jednotlivých zemí Soukromé investice považuje Komise za klíčové pro svou strategii z důvodu jejich potenciální výnosnosti. Výzva, kterou před nás klade klimatické oteplování, si žádá vytvoření pevné infrastruktury na světové úrovni v bohatých zemích i, a fortiori, v zemích s rozvíjející se ekonomikou. Možnost, kterou mají členské státy Unie, strhnout si z výše svých vlastních emisí objem emisí, k jejichž eliminaci přispěly v potřebnějších zónách, považuje Brusel za zajímavý podnět. Trh s povolenkami CO2 je rovněž klíčový: Komise totiž předpokládá, že plán 2020 bude moci být alespoň z části financován ze zisků ‚povolenkové burzy‘. Brusel si klade za cíl snížit emise o 30 % (to je Evropa připravena udělat, pokud všichni akceptují snížení o 20 %) a soudí, že obchodování s povolenkami by mohlo ročně vynést 38 miliard euro. Otázka, z které kapsy tyto peníze půjdou, je nejproblematičtější neznámou, zejména v časech hospodářské recese. Evropská rada již definovala dvě možná kritéria: příspěvek, jehož výše se zakládá na množství vypouštěných skleníkových plynů, a jiný, který se vypočítává podle platební schopnosti. Bude třeba se pro jeden z nich rozhodnout a vše nasvědčuje tomu, že nakonec bude přijata jejich průměrná hodnota. Stát by se tak mělo do zveřejnění první průběžné zprávy v roce 2013, kdy by měly vejít v platnost eventuální úmluvy z Kodaně. Předpovědi na období let 2011-2012 počítají s celkovými výdaji ve výši 4 až 7 miliard euro na snížení skleníkových plynů a na strukturální zásahy. Následující rok by mělo být uvolněno 10 miliard euro. Evropský podíl je stanoven na 1,1 miliard podle indexu znečištění a na 3,26 miliard podle indexu platební schopnosti. To jsou „extrémní hodnoty“, jak se domnívá jeden z našich zdrojů, podle nějž se nakonec dojde k průměru mezi oběma hodnotami. Zbývá už jen otázka, zda tu existuje vůle po tom, vzdát se něčeho pro záchranu budoucnosti. To ostatní, včetně miliard, je nakonec jen relativní problém, když se všichni rozhodneme, že do toho půjdeme. )) ťala Evropa do živého a přihlásila se do vedení boje proti klimatickému oteplování. Obamova Amerika vysílá smířlivé signály, které byly za Bushovy vlády nepředstavitelné. Odhodlanost rozvojových ekonomik zatím pokulhává. V sobotu 5. září během schůzky ministrů hospodářství zemí G20 odmítli asijští tygři v čele s Indií a Čínou se v celé záležitosti nějak jasněji angažovat. Brusel chce jít dobrým příkladem a míří neochvějně vpřed. Jednak tím, že si stanovuje termíny, především pak ale proto, že upřesňuje své záměry v rozpočtové rovině.

Termínový kalendář je součástí 33stránkového, prozatím nezveřejněného dokumentu, který Evropská komise hodlá prezentovat 10. září, na kdy je plánovaná debata v Evropské radě. Poté, co se členové G8 dohodli v italské Aquile, že do roku 2020 nepřekročí nárůst globální teploty hranici 2,5°C, se evropský výkonný orgán domnívá, že „nadešel čas vyjít ze slepé uličky a představit plán na financování klimatických opatření, který bude optimalizovat pravděpodobnost úspěchu prosincových setkání." Zatím panuje názor, že „jednání postupují šnečí rychlostí." To se nelíbí Evropské unii, jejíž vrcholní představitelé se v oblasti ekologie naší staré dobré planety Země považují za "rychlé zajíce".

Odborníci z Evropské komise proto navrhují, aby se aktivita neustálě stupňovala až ke konečným 100 miliardám euro, které by měly být použity do roku 2020. Má jít o „finanční tok a ne přímé strhávání peněz z veřejných rozpočtů." K tomuto cíli by se mělo dojít sloučením tří kategorií zdrojů, kterými jsou: finanční kapitál členských států, a to jak veřejný, tak soukromý; finanční prostředky pocházející z prodeje emisních povolenek CO2 na trhu s emisemi; z pohybu kapitálu světových veřejných financí.

Kritéria nastavení příspěvků jednotlivých zemí

Soukromé investice považuje Komise za klíčové pro svou strategii z důvodu jejich potenciální výnosnosti. Výzva, kterou před nás klade klimatické oteplování, si žádá vytvoření pevné infrastruktury na světové úrovni v bohatých zemích i, a fortiori, v zemích s rozvíjející se ekonomikou. Možnost, kterou mají členské státy Unie, strhnout si z výše svých vlastních emisí objem emisí, k jejichž eliminaci přispěly v potřebnějších zónách, považuje Brusel za zajímavý podnět.

Trh s povolenkami CO2 je rovněž klíčový: Komise totiž předpokládá, že plán 2020 bude moci být alespoň z části financován ze zisků ‚povolenkové burzy‘. Brusel si klade za cíl snížit emise o 30 % (to je Evropa připravena udělat, pokud všichni akceptují snížení o 20 %) a soudí, že obchodování s povolenkami by mohlo ročně vynést 38 miliard euro. Otázka, z které kapsy tyto peníze půjdou, je nejproblematičtější neznámou, zejména v časech hospodářské recese. Evropská rada již definovala dvě možná kritéria: příspěvek, jehož výše se zakládá na množství vypouštěných skleníkových plynů, a jiný, který se vypočítává podle platební schopnosti. Bude třeba se pro jeden z nich rozhodnout a vše nasvědčuje tomu, že nakonec bude přijata jejich průměrná hodnota. Stát by se tak mělo do zveřejnění první průběžné zprávy v roce 2013, kdy by měly vejít v platnost eventuální úmluvy z Kodaně. Předpovědi na období let 2011-2012 počítají s celkovými výdaji ve výši 4 až 7 miliard euro na snížení skleníkových plynů a na strukturální zásahy. Následující rok by mělo být uvolněno 10 miliard euro. Evropský podíl je stanoven na 1,1 miliard podle indexu znečištění a na 3,26 miliard podle indexu platební schopnosti.

To jsou „extrémní hodnoty“, jak se domnívá jeden z našich zdrojů, podle nějž se nakonec dojde k průměru mezi oběma hodnotami. Zbývá už jen otázka, zda tu existuje vůle po tom, vzdát se něčeho pro záchranu budoucnosti. To ostatní, včetně miliard, je nakonec jen relativní problém, když se všichni rozhodneme, že do toho půjdeme.