Den, kdy zemřelo euro

Může padnout evropská měna? A co by to znamenalo? Novinář britského Independentu Sean O’Grady si představuje budoucnost, v níž členské státy vracejí zpět čas.

Zveřejněno dne 3 prosince 2010 v 16:48

Berlín, 29. září 2013. Angela Merkelová byla ve zcela bezprecedentním vítězství znovu zvolena kancléřkou. “Žena, ktará zachránila Německo” je hvězdou shromáždění příznivců pod Brandenburskou bránou. Po několika děkovných slovech a v neobvykle okázalém gestu kancléřka z kapsy saka vytáhne bankovku 100 nových marek a mává s ní davu. Dav nadšeně řve. Každý gestu rozumí: Noční můra eura je za námi, skončila už před více než dvěma lety.

Události 16. září 2011, „dne, kdy zemřelo euro” by mohly mít jen o málo méně dramatický začátek. Poslední rána důvěryhodnosti eura totiž nepřišla po dalším dni burzovního zmatku či nějakém velkém summitu, ale ze strany panelu soudců německého Ústavního soudu v Karlsruhe. V nevětrané konferenční místnosti zdobené pouze německou vlajkou tři němečtí právníci středního věku odsoudili jednotnou evropskou měnu s takovou samozřejmostí, jako kdyby šlo o nový zákon o zákazu nebezpečných psů. Bylo seznáno, že pokračující financování zbytku Evropy německou vládou je „protiústavní”. „Monetizace zahraničních dlužních nástrojů je v rozporu s ústavou federální republiky.” A bylo po euru.

Soud svůj verdikt oznámil v 11 hodin a 11 minut dopoledne. V poledne už byla téměř každá banka v eurozóně zavřená. Bankomatům brzy došly bankovky, když se vyděšení střádající pokusili dostat ke svým životním úsporám. Jako majitelé domů neschopní splácet hypotéku odevzdali ředitelé bank klíče od svých pokladen. Zas jednou to byl problém vlád. Jenže těm už tentokrát taky došly peníze.

Velké mezinárodní měnové kolo bylo zastaveno na celém kontinentě. Obvyklé platební mechanismy, kreditní karty, bezhotovostní platby, trvalé příkazy a šeky přestaly fungovat, jelikož banky odmítaly proplácet platby svých klientů. Po dlouhá desetiletí se Evropané na tyto mechanismy mohli spoléhat stejně jako třeba na systém odpadních vod. Jakmile se zablokovaly, byly cítit všude.

Další propad a panika

Pařížská, Frankfurtská a Londýnská burza a vzápětí i burzy světové spadly na své nejnižší minimum od 30. let. Zdálo se, že dalšímu ekonomickému propadu se nevyhneme. Snaha prodat eura, která byla vidět již v předcházejících měsících, se nyní změnila ve slepou paniku. Pravda se nakonec ukázala i těm nejméně finančně gramotným: Cena eura nešla stanovit, euro se tak stalo bezcenným. Když se euro zkonvertuje zpět na nově rekonstituované národní měny, něco bude možné zachránit. V případě mnohých spořitelů v EU, stejně jako pro držitele irských, španělských, řeckých a italských vládních dluhopisů a bankovních obligací, se však nedalo odhadnout kolik. Jasné bylo jen to, že to bude podstatně méně.

První okno vyrazili v Madridu, jen několik minut po tom, co došlo na rabování Ministerstva financí. Policejní zásahová jednotka a nasazené vojenské síly si nejprve nebyly jisty, co dělat, po tom co jim však demonstranti zarazili do zbraní květiny, přidaly se k davu. Nakonec rodiny vojáků a policistů kvůli neúspěšným úsporným opatření poslední roky trpěly. Španělský stát vypadal nejistě. Vláda José Luise Zapatera se zavázala učinit v zájmu zachování jednotného Španělska „cokoliv bude nutné“ a to i přes občasné nepokoje v Katalánsku. Irský ministr zahraničí Gerry Adams, který se do Barcelony vydal na „solidární“ misi. Během fotografování uvnitř zničené banky za zvuku exploze vycházející z venku se ale tvářil nejistě. Katalánci jednomyslně žádali o nezávislost. Do svačiny pak rezignovali premiéři Estonska a Portugalska. Hodnocení úvěru Řecka se propadlo pod úroveň Malawi.

Evropští politici však nebyli tak úplně nepřipraveni. Od vypuknutí řecké krize státního dluhu v květnu 2010 začali „přemýšlet o dříve nepředstavitelném“. Po několika postupných záchranách bank v Irsku v listopadu 2011, v Portugalsku v prosinci téhož roku a ve Španělsku v lednu 2012 došla evropskému záchrannému fondu při nové žádosti Silvia Berlusconiho hotovost. První odmítnutou zemí tak byla Belgie se zdůvodněním, že nemá stálou vládu a existuje možnost, že dlouho již ani národem nebude. Jako Katalánci, i vlámští separatisté se příležitosti okamžitě chopili. Lídři EU se tak uchýlili k „plánu B“: kancléřka Merkelová trvala na tom, že „Německu došla trpělivost“. Nové euro tak napřed automaticky nahradilo staré a to s osmdesátiprocentní hodnotou starého. Všechny dluhy a úspory tomu byly přizpůsobeny a jejich hodnota drasticky snížena.

Zpět ke slabým národním měnám

To však nebyl konec strastí slabých ekonomik. nové euro bylo pouze mostem ke znovuzavedení starých národních měn. Nové Euro bylo ve skutečnosti pouze „účetní jednotkou“, košíkem národních měn, které budou brzy znovu plně ustaveny, avšak pro nyní jsou k novému euro připojeny pevným kurzem – který byl však v mnoha případech velmi nízký a měl být brzy dále devalvován. Když byly 1. ledna 2012 tyto měny znovu ustaveny, nové euro bylo volně směňováno za nové drachmy, nové punty, nové escudy, nový belgický frank, nové pesety atd. Háček byl v tom, že občané těchto zemí zjistili, že za balík bankovek, který získali, si mohou koupit ještě méně, než za nová eura či za eura původní. V některých případech ztratili až 50 % či více své kupní síly.

Slovinsko, Slovensko, Malta a Tureckem neokupovaná část Kypru byly v roce 2013 jedinými územími, ve kterých nové euro ještě obíhalo – spíše než o globální měnovou rezervu však šlo o finanční kuriozitu. V Německu, Rakousku, Finsku, Nizozemsku a v několika dalších zemích bylo však chudnutí zastaveno. Když se spotřebitelé vydali utrácet své nové marky, finské marky, šilinky a guldeny, stali se najednou zámožnějšími. Francouzský „frank furt 2” se pokoušel držet proti nové marce kurz, ale jen se smíšenými výsledky. Na „mé poslední tiskové konferenci“ v květnu 2012 vynadal vyčerpaný prezident Sarkozy měnovým spekulantům a žurnalistům do „slaboduchých pedofilů“. „Už pánové nebudete moct do Sarka kopat.“ Volby prohrál s bývalým předsedou MMF Dominique Strauss-Kahnem, který se do Francie vrátil bojovat o Elysejský palác. Volebním sloganem pro něj bylo: „Nikdy jsem v euro nevěřil.“

Británie pozorovala smrtelné křeče evropské měny z pozice své skvělé izolace. Politikům, kteří se zasloužili o zachování britské libry, byly dodatečně vzdány díky. Vetchou Margaret Thatcherovou vystrkala její dcera Carol na vozíčku na práh jejího domu v Belgravii, aby mohla přijmout hold malého hloučku euroskeptiků. Vždyť nebyla to právě ona, kdo hlásal, že euro je ekonomicky nebezpečné nejen pro Británii, ale i pro všechny v Evropě? Krátce po jeho prvním zavedení v roce 1999 se nejmenný londýnský trader o euru vyjádřil jako o „záchodové měně“. Spláchli ji tam ani ne za deset let. V Dilí a Pekingu se o tom noviny sotva zmínily.

Trend

Návrat k marce?

Proroci pádu eura už to vědí: německá marka se vrací. „Je to otázka několika týdnů,“ prohlásil nedávno Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, který sledoval činnost Waltera K. Eichelburga. Na svých seminářích a diskusním fóru Hartgeld.com nachází tento samozvaný finanční expert z Vídně „pozorné publikum v internetovém společenství, které je od poskytnutí záchrany prvnímu evropskému státu ve stavu chronické horečnatosti“.

Eichelburg tvrdí, že se mu vysocí političtí a finanční představitelé svěřili s tím, že „od konce roku 2009 rozdával šéf Bundesbank [Axel Weber] okruhu svých věrných čerstvě vytištěné marky“. Angela Merkelová pak v květnu 2010 pod nátlakem francouzského prezidenta údajně udělala krok zpět a dala příkaz k zadržení všech již rozdaných bankovek a k jejich uschování na bezpečném místě. Eichelburg svým klientům doporučuje investovat do zlata a organizuje stáže, kde své žáky učí, jak přežít – jak si například vyrobit uzené maso nebo se obejít bez elektřiny. To vše – stále – za eura.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma