Dluhová krize buduje federální stát

Uběhl další rok a v Evropě dochází k další srážce vlaků mezi politikou a ekonomikou. Před rokem, 10. května 2010 v jednu hodinu v noci, podnikli lídři EU zatím zřejmě ten nejsmělejší krok k vytvoření plnohodnotné evropské politické federace, dokonce smělejší než zavedení jednotné měny v roce 1999. Tím krokem bylo vytvoření fondu ve výši 750 miliard euro, jehož kolektivním garantem byli všichni daňoví plátci v EU. Jeho smyslem bylo uchránit členské státy od volby, kterou před sebou mělo tu noc Řecko: Vyhlásit na sebe bankrot kvůli neschopnosti splácet vládní dluhy.

O rok později je jasné, že pomoc Řecku selhala. Evropa se však rozhodla ji zopakovat. Řecku se nepodařilo naplnit většinu svých hospodářských cílů. Vyčerpalo 75 miliard euro z nouzového úvěru ve výši 110 miliard euro a jeho vláda minulý týden přiznala, že bude třeba další pomoci, aby mohla příští rok splácet půjčky. Někteří představitelé Německa do finančních médií řízeně vypouštejí náznaky, že Řecko by mohlo být vyloučeno z eurozóny nebo že Atény brzy vyhlásí platební neschopnost. A skutečně, pár soukromých věřitelů Řecka, kteří své dluhopisy neprodali Evropské centrální bance či záchranným fondům EU, nyní čelí 60-75% pravděpodobnosti úpadku. Evropská centrální banka a Evropská komise stejně jako před rokem i nadále zesměšňují jakoukoliv myšlenku na úpadek či restrukturalizaci jako „nemyslitelnou“.

Záchranné plány vyvolávají euroskeptickou náladu

K tomuto opakování evropské finanční krize ovšem přibývají čtyři nové prvky. Prvním je, že mimo samotné Řecko dnes bankrot hrozí třem, či dokonce čtyřem státům eurozóny: Řecku, Irsku, Portugalsku a možná i Španělsku. Navíc je dnes mnohem jasnější, že řecká devalvace či restrukturalizace by spustila podobné události i v Irsku a Portugalsku a že v případě pádu těchto prvních tří dominových kostek by byly velice zranitelné i Španělsko a Itálie.

Zadruhé by daňoví poplatníci z Německa a dalších věřitelských států pomáhajících Řecku, Irsku a Portugalsku museli celkově zaplatit mnohem více než loni, protože loňské prostředky ze záchranných fondů byly utraceny na vyplacení věřitelů těchto zemí ze soukromého sektoru a jejich insolventních bank. Zatřetí: politický odpor k dalšímu kolu poskytování finanční pomoci bude mnohem intenzivnější než loni, a to nejen v Německu, Finsku, Rakousku a Nizozemí, ale i mezi dlužníky. Záchranné plány z roku 2010 vyvolaly silný protievropský sentiment jak ve věřitelských, tak dlužnických státech.

A konečně dobrá zpráva, ačkoliv vlastně ne tak úplně pro evropské představitele a centrální bankéře: Globální ekonomika je mnohem silnější než před rokem a možná by mohla odepsání dluhů ustát, zvlášť pokud by k tomu došlo spořádaně a vlády členských států by se zavázaly garantovat zbylé redukované dluhy.

Proč je restrukturalizace řeckého dluhu tabu?

Tak proč tedy evropští politici a centrální bankéři odmítají na restrukturalizaci byť jen pomyslet a místo toho i nadále Řecku, Irsku a Portugalsku půjčují peníze, které jednoduše plynou na vyplácení jejich věřitelů ze soukromého sektoru? Kromě strachu ze spuštění pádů bankovních domů ve stylu Lehmanů – toto nebezpečí by se dalo snadno odvrátit vytvořením celoevropského finančního garančního fondu, který by byl mnohem menší než ten, který dnes funguje – mají evropští centrální bankéři dobrý důvod k tomu šířit kolem myšlenky restrukturalizace hrůzu. Samotná ECB je totiž zdaleka největším držitelem řeckých, irských a portugalských dluhopisů a v případě snížení jejich hodnoty by utrpěla obrovské ztráty.

K 80 miliardám, které přímo vlastní, drží banka více než 500 miliard těchto toxických dluhopisů jako zástavu vůči půjčkám irským, řeckým a portugalským bankám. Jelikož většina těchto bank by upadla do insolvence v případě velké restrukturalizace dluhu, ECB by zůstaly miliardy euro v podobě bezcenných vládních dluhopisů. S celkovým kapitálem ve výši 11 miliard euro by musela zbankrotovat i samotná ECB, pokud by jí evropské vlády neposkytly obrovskou půjčku. To by samozřejmě s nejvyšší pravděpodobností učinily, ale možná, že jen za cenu většího politického vlivu v ECB.

Záchranné fondy přispívají k federalizaci Evropy

Politická motivace pro utažení dluhového jha Řecka, Irska a Portugalska je ještě jasnější. Brusel a Frankfurt tím, že z těchto států činí věčné dlužníky ECB a několika záchranných fondů EU, ohromně zvyšují pravomoci centralizovaných evropských institucí na úkor národních států. Zatímco bezprecedentní kontrola národních daní, výdajů a sociálních politik, kterou nyní provádějí ECB a Komise, se v současnosti omezuje pouze na Řecko a Irsko, vytvořením nástrojů finanční pomoci vznikly precedenty a institucionální kapacity, které se mohou postupně rozšiřovat na celou EU.

Nevyhnutelný vývoj od měnové unie po fiskální federalismus a nakonec k plnohodnotné politické unii předpovídali euroskeptici i eurofederalisti už v roce 1989, kdy s myšlenkou jednotné měny poprvé přišel Jacques Delors, a později v roce 1999, kdy bylo euro vytvořeno. Cesta od jednotné měny k plnohodnotnému federalismu nabírá poněkud jiný směr, něž se očekávalo – ale postupuje přesně podle jízdního řádu.

Otázkou je, zda se Evropa dostane tam, kam chce dojet, dříve, než si řečtí a irští dělníci a němečtí a finští daňoví poplatníci uvědomí, že se jim dostalo jen projížďky.