Dobré volby

Výsledek italských voleb ohromil celou Evropu na sever od Alp. Evropští představitelé by si však měli spíš vydechnout úlevou: stačilo několik desetin a Angela Merkelová a spol. by stáli na příštím unijním summitu tváří v tvář Silviu Berlusconimu. Vzkříšení Cavaliereho a propad Maria Montiho, kandidáta Bruselu a Berlína, plní evropský tisk ironickými komentáři o Angelině „požehnání“, které pro příjemce zpravidla znamená polibek smrti. Téměř dojímavě působil pohled na šéfa Demokratické strany (PD) Piera Luigiho Bersaniho, který se několik dní před hlasováním pustil do křížku s Montim o to, kterého z obou politiků by kancléřka raději viděla v čele vlády, aniž by je alespoň na okamžik napadlo, že většina Italů, kteří o tom rozhodují, v něm nechtějí vidět ani jednoho z nich.

Slavoj Žižek nedávno upozornil na narůstající znechucení demokracií, kterou někteří dnes už otevřeně považují za ohrožení hospodářské stability. Podle řady názorů měl k přesvědčení voličů stačit nátlak, aby nedělali hlouposti a volili, jak se patří. Objevili se dokonce i hlasy volající po tom, aby se v případě, že volby nedopadnou tak, jak měly, hlasování stejně jako v Řecku opakovalo. V Itálii se však znovu hlasovat nebude, alespoň ne prozatím. Z jednoduchého důvodu: kdyby se totiž opět volilo, podle všeho by na tom nejvíc vydělalo Hnutí pěti hvězd (M5S) Beppeho Grilla, tedy muže, který evropským lídrům nedává spát ještě více než Berlusconi. Sociálnědemokratický kandidát na německého kancléře Peer Steinbrück ve snaze ukázat, že není o nic méně vyhraněný než jeho soupeřka, dal rychle najevo zděšení nad tím, že si Itálie zvolila „dva klauny“.

A přece jsou italské volby při bližším pohledu plné dobrých zpráv. Jak nedávno poznamenal ředitel deníku La Stampa Mario Calabresi, přinesly lék na to, co se všeobecně považovalo za jednu z vleklých nemocí staré nefungující země: dnes má Itálie jeden z nejmladších parlamentů v Evropě s vysokým zastoupením žen a nových tváří. Řada těch, kteří se v něm v posledních dvaceti letech zabydleli, se do něj neprobojovala. V každém případě se konečně uvolnil nekonečně dlouho zadržovaný tlak na změnu.

Zásluhu na tom má z velké části M5S, z něhož se navzdory kontroverzní postavě jejího lídra a často nepřijatelnému tónu projevů stala pro několik desítek mladých outsiderů vstupní branou na dráhu uzavřeného okruhu institucionální politiky. Tito nově příchozí si zaslouží respekt: nejedná se o žádné Grillem na dálku ovládané automaty. Ostatně jako poslanci budou mít právo na tajné hlasování.

Svým nesouhlasem se slibem stranického šéfa neuzavřít s nikým žádnou dohodu vyjádřilo velké množství voličů M5S ochotu podpořit potenciální vládu PD. Ze všech chyb, kterých se Bersani dopustil, určitě nepatří jeho výzva adresovaná M5S místo nabídky velké koalice s Berlusconim k těm nejhorším.

Menšinová vláda PD s podporou M5S by byla v Evropě pevných koalic, vládyschopnosti coby absolutní hodnoty a bruselského konsenzu něčím zcela novým a zajímavým. Laboratoří, v níž rozhodnutí nebudou odpovídat imperativu vykazování svatosvaté stability vůči trhům, nýbrž se budou rodit z neustálé dialektiky, která by měla být základem demokracie. Je to především jediný způsob, jak dát přes někdy protichůdné potřeby dohromady tak dramaticky fragmentovanou společnost, jakou je ta naše, potažmo všechny evropské společnosti.

Nebude to žádná procházka růžovým sadem. V programu M5S jsou body, které budou v Evropě určitě dobře přijaty, jako snížení nákladů na politiku, ale i potenciálně výbušná témata jako třeba referendum o jednotné měně. Ale po čtyřech letech krize se konflikt zuřící v Unii i jejích členských státech nedá považovat za pouhou salonní diskuzi.

Jak napsala Adriana Cerretelliová v listu Sole 24 Ore, „Angela Merkelová udělala vše pro to, aby ze své cesty k zářijovým volbám smetla nebezpečí dalších ohnisek nestability v Evropě.“ Dnes už je však zřetelně vidět neúspěch její strategie a hora prachu, která se nahromadila pod kobercem, brzy převrátí stůl. Nadešel čas zahájit nové období otevřené konfrontace problémů a jejich veřejného projednávání namísto obvyklého řešení v mezivládním systému zákulisních diskuzí za zavřenými dveřmi.

Berlín a jeho spojenci už nemají stranu ani v Itálii ani ve Španělsku, kde visí Damoklův meč nad celým politickým establishmentem, a hrozí jim, že už brzy nebudou mít s kým hovořit. O dialektice úsporných opatření a rozdílných vyhlídkách ohledně budoucnosti Evropské unie se bude od nynějška muset diskutovat mimo uzavřené sály na dohled a doslech všech. Volby do Evropského parlamentu v roce 2014 přicházejí v ten nejvhodnější okamžik: volební kampaň na evropské úrovni, jak nedávno navrhl André Wilkens – v níž by se myšlenky a postoje mohly poměřovat jejich skutečnou vahou a účty vyřizovat veřejně – to je možná poslední karta, která umožní, aby se fasáda evropského konsenzu nezhroutila a nestrhla s sebou celou budovu.