Zpráva Východní partnerství

EU má pořád ještě navrch

EU sice boj o Ukrajinu prozatím prohrává, když však Rusko udělalo z chystaného podpisu asociační smlouvy diplomatickou válku, zvýšilo tím podle německého politologa morální kredit Unie a možná dokonce i položilo základ pro budoucí posílení jejího vlivu v regionu.

Zveřejněno dne 28 listopadu 2013 v 12:49

Je čerstvé rozhodnutí Ukrajiny nepodepsat důležitou asociační dohodu s Evropskou unií selháním evropské zahraniční politiky? V Bruselu sice mnozí po výsledku jednání lomí rukama, odpovědí na tuto otázku však musí být rozhodné ne. Ačkoliv je pravda, že na summitu Východního partnerství ve Vilniusu tento týden Evropa nebude moci udělat z Ukrajiny „korunní klenot“ své Politiky sousedství, Evropané díky diplomatickému přetahování v uplynulém půlroce i mnohé získali.
Za prvé se konečně rozptýlila mlha a nelze si už dělat mnoho iluzí o tom, jaká hra se dnes za východní hranicí EU skutečně hraje. Ruská omezenost, který z otázky udělala hru s nulovým součtem, tak paradoxně povýšila Východní partnerství z technokratického projektu na skutečné geopolitické soupeření.
Ještě před několika dny představitelé EU tento pohled na ukrajinskou otázku odmítali. Zatvrzele tvrdili, že pokud Ukrajina asociační dohodu s EU podepíše, nebude to pro Kreml znamenat porážku, a naopak všechny strany budou mít z dohody nakonec prospěch. V tom mají samozřejmě pravdu, nicméně partie byla od začátku rozehraná jinak. EU nakonec nezbývalo, než to pochopit, a začít hrát agresivněji.
To je druhým důvodem, proč není výsledek patové situace pro EU jednoduše porážkou. Poprvé od vzniku Východního partnerství v roce 2009 totiž EU před podobnou výzvou necouvla, ale rozhodla se ji přijmout, a ze své pozice neustoupila ani o píď. Bránila právo Ukrajiny činit tváří v tvář Rusku, které kyjevské vedení vydíralo, vlastní nezávislá rozhodnutí.. Prohrála, když ukrajinský prezident Viktor Janukovyč ruskému tlaku podlehl, získala však něco mnohem důležitějšího: vědomí, že se nezkompromitovala, že byla schopná zachovat klid.

Mocenský monopol v ohrožení

Klíčovým důvodem evropské neochvějnosti byl nečekaně angažovaný přístup Německa. Tím, že Berlín zaujal ve Východním partnerství přední pozici, se iniciativa změnila z bezvýznamného hobby východních a severních členů EU v celoevropské úsilí.
Nakonec však ani německá podpora nestačila. Znovu však opakuji: Evropa získala něco mnohem důležitějšího. Situace totoiž Německo donutila, aby přijalo ústřední roli v řešení velmi nepříjemné situace, která vyžadovala postavit se Rusku.
Podle názoru některých se EU dopustila dvou osudových chyb. Tou první je, že ruskou logiku “kdo z koho” pouze přiživila, když Ukrajinu vyzvala, ať si vybere mezi smlouvou s EU a ruským projektem celní unie. Tím, že Kyjev donutila k této těžké volbě, sama svou situaci zhoršila. Zadruhé neměla podmínit podpis smlouvy propuštěním vězněné expremiérky Julie Tymošenkové, která je Janukovyčovým úhlavním nepřítelem.
Skutečné důvody ukrajinského rozhodnutí je nutné hledat na domácí politické scéně. Její politická elita, která se už několik let snaží navigovat mezi Ruskem a Západem, usoudila, že okamžik ke změně ještě nenastal. Oligarchové, kteří za Janukovyčem stojí, se totiž obávají, že přílišné přiblížení se kterékoliv z obou stran ohrozí jejich způsob podnikání. Ten se v místním vysoce nestabilním prostředí zakládá na možnosti bohatnout z pečlivě udržovaného mocenského monopolu.

Nelámejme hůl

Připočteme-li k tomu brutální politické vydírání Moskvy, dostaneme se do situace, ve které udržení statu quo vypadá podstatně atraktivněji, než riskantní skok do náruče EU.
Pro EU nejde o definitivní porážku, ale pouze o epizodu, která ji zdravě konfrontovala s realitou a přinutila ji projít obrovskou zkouškou jednoty. Osmadvacítka z ní vyšla bez poskvrny. Rusko navíc zbytku světa ukázalo, že své sousedy nedokáže přesvědčit zajímavou nabídkou, nýbrž jen vydíráním a donucovacími prostředky.
Nejdůležitější je, že pokud bude EU schopná zachovat si svůj jednotný a neochvějný postoj, čas hraje pro ni. Ukrajinští oligarchové si nakonec uvědomí, že budoucí bohatství a pohodlný život jim snáze zaručí spojenectví se Západem, než pakt s Ruskem.
Nyní vše závisí na dvou věcech. Zaprvé, EU se nesmí uzavřít a zlomit nad Ukrajinou hůl. V tomto ohledu jsou první reakce v Bruselu nadějné. Zadruhé, Unie se musí poučit a dál nabízet integrační a tržní model, který je pro ostatní hospodářsky a politicky atraktivní. Pokud se jí to podaří, není pochyb o tom, kdo nakonec v geopolitickém zápase o východní Evropu zvítězí.
A možná, opravdu jen možná, nakonec i ruským lídrům dojde, že takový výsledek je výhodný i pro ně. Diplomatická hra o východní Evropu není prohraná. Viděli jsme pouze její začátek.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma