“Euroforici”, naši nejnebezpečnější přátelé

Existují euroskeptici a pak ti, kdo euro nenávidí. A pak se tu vynořili euroforici. Najdete je jak mezi intelektuály, tak politiky. Jsou minimálně stejně nebezpeční jako první dvě skupiny. Pro ně totiž EU není unie, ale světonázor. A ten zneužívají.

Zveřejněno dne 22 října 2012 v 15:48

Evropa je poslední dovolená ideologie. Přesněji řečeno, ideologii z ní udělali někteří z nejvehementnějších propagátorů. To si tento kontinent nezaslouží, měl by být přd svými nejzaťatějšími zastánci chráněn.

Neboť Evropa je svého druhu filigrán, lety prověřený, ale zároveň křehký - k tomu všemu ještě uprostřed krize. Vytvořením Evropské unie si tento kontinent ušil plášť pro svou vlastní historii a budoucnost. Kvůli krizi je se nyní bez ustání přešívá, a to nejen ne krizových summitech v Bruselu. Všechna provizoria by teď měla být nahrazena novým pevným rámcem. O tom, jak má tento rámec vypadat, se hodně (jako obvykle) diskutuje. Až potud se vše zdá být v pořádku.

Evropa je ale i něco jiného. Slouží jako strašák těm, kterým nahání strach globalizace, kteří nemají chuť platit za jiné země a regiony, i těm, kdo dlouhodobě trpí vnitřním vztekem a kdo si EU vybrali jako cíl své nenávisti.

Třetí Evropa

Nakonec existuje ještě třetí Evropa, Evropa euroforiků, těch, kdo chtějí mít co nejvíce Evropy v co nejkratším čase. Ti z Evropské unie dělají ideologii a tak ji i zneužívají.

Newsletter v češtině

Narozdíl od nepřátelsky naladěných populistů jako je Umberto Bossi z Itálie, nizozemský Geert Wilders či politická strana Praví Finové, nejsou euroideologové v žádném případě odsouvání na okraj, naopak jsou v centru debat, jejich argumenty se v trochu odlehčené formě objevují i u mnohých vládních politiků, například u šéfa euroskupiny Jean-Clauda Junckera nebo u [německého ministra financí] Wolfganga Schäubleho. Jenže ideologické myšlení často znemožňuje diskuzi, v nejhorším případě poskytuje munici pravicovým populistům.

Reprezentanty těchto euroforiků jsou uznávaní intelektuálové jako německý sociolog Ulrich Beck, rakouský spisovatel Robert Menasse či francouzsko-německý politik Daniel Cohn-Bendit. Při svém pokusu utéct démonu minulosti za pomoci zcela integrované Evropy s bezvýznamnými národními státy končí přesně tam, kde nechtějí, v minulosti, v ideologii a v tak zvaném wilheminismu – touze po národním majestátu z dob císaře Viléma II.

A teď ve svém Manifestu Evropy vykreslují kontinent v nejčernějších barvách a naznačují, že vše bude ještě horší, pokud nezačne okamžité úplné evropské sjednocování… Hrozí, že „vliv naší dvoutisícileté kultury bude prostě smeten z povrchu zemského“.

Ale nejen Evropě hrozí zánik, i svět je v obrovském nebezpečí. Čekají ho „obchodní konflikty ve velkém stylu a nové mezinárodní války“.

Proč tak přemýšliví lidé dělají něco takového? Euroforici se nyní snaží o něco paradoxního: chtějí během nejdepresivnějšího a nejtěžšího období Evropské unie udělat ten největší skok dopředu. A jejich argument zní: čím těžší to je, tím rychleji to musíme udělat. To jde však proti tomu, co radí intuice. Každý normální člověk by si řekl, že když něco nefunguje navýsost dobře, obezřetně zváží každý další krok. A proto zvyšují Cohn-Bendit a Verhofstadt apokalyptickou dávku.

Karl Popper, velký filozof kritického racionalismu, uvedl jako jednu z vlastností ideologií, že nejsou potvrditelné nebo vyvratitelné. To na euroforiky sedí.

Více Evropy

Na každý problém v EU, na každou rozumnou pochybnost, zda jsme na správné cestě, odpovídají: na slabiny Evropské unie pomáhá jen ještě více Evropské unie! Je zřejmé, že za tímto myšlením jdou lidé tehdy, když už si jinak nevědí rady.

A přesně tato bezvýchodnost je jim namlouvána. Být či nebýt, buď – anebo, teď, nebo nikdy, kdo, když ne my? Tak mluvili všichni ideologičtí vůdci minulého století. U obou rozohněných evropských politiků Cohn-Bendita a Verhofstadta to vede ke skoro kurióznímu revolučnímu gestu, kdy ohnivě volají na své imaginární spoluevropany: „Jen zbabělí, líní a krátkozrací šéfové vlád to nemohou pochopit. Zacloumejte s nimi, ať se proberou. Nedejte jim ani den klidu.“

Zajímavé je zde slovo „zbabělý“, které má lidem vsugerovat, že Angela Merkelová nebo francouzský prezident François Hollande nechtějí tento obří krok dopředu udělat jen ze strachu, že nebudou znovu zvoleni. Ale spíše je to proto, že v Evropě pro tento fenomén prostě neexistuje žádná většina, protože lidé stále ještě nemají dost velký strach a ani si ho nechtějí nechat nahnat.

Zrušit parlamenty

Rovněž spisovatel Robert Menasse nechává nahlédnout do své zásobárny vzteku, ztratil trpělivost a chce dělat pořádek: „Ve střednědobém horizontu je možné zrušit i národní parlamenty. V takovéto Evropě se už nemusíme zabývat tak iracionálními fenomény jako je například to, že pan Cameron může zablokovat společnou evropskou finanční politiku i přesto, že jeho národ ani není v evropské měnové unii, a to jen proto, aby ochránil finanční trh v londýnské City.“ To je tedy ona myšlenka: Menasse věří, že může zájmy a lidi umlčet tím, že jim sebere možnost vyjadřovat se na úrovni vlastního parlamentu.

V této evropské ideologii se vrací i antireformismus. Stejně jako za časů Výmarské republiky, kdy se sociální demokraté museli nechat obvinit komunisty z reformismu, dnes Cohn-Bendit a Verhofstadt vyzývají revoluční evropské masy, aby se nikdy nenechaly udusat systémem: „Radikální převrat je nezbytný. Opravdová revoluce.“, či „Vzepři se příliš pomalým reformám.“

Argument, že jen sjednocená Evropa je schopna obhájit svou pozici v měnícím se světě v konkurenci mocenských center jako jsou USA, Indie, Brazílie, Rusko a Čína, má samozřejmě něco do sebe. Sebeprosazování je ale pouze chladně vypočítaný argument praktické politiky, která mírně chutná po době vlády Viléma II. Evropa si chce ochránit své místo na slunci.To sice chtít může, ale neměla by kolem toho dělat takový humbuk. Kromě toho jsou státy, se kterými se Evropa srovnává, převážně státy národní.

Ve skutečnosti tedy nejde o otázku, zda zachovat národ, nebo ne, jde mnohem více o velikost a vliv. Zcela zřejmě se euroforikům zdá evropský národní stát téměř trapný, zatímco jinde ho doslova obdivují. K tomuto komplexu méněcennosti se přidává – bohužel podobně jako u Viléma II. – i trocha velikášství.

Když se Evropa nesjednotí, hrozí údajně, a to už jsme viděli, celosvětové války, bez Evropy se nezabrání ani klimatické katastrofě, říkají zelení. Nedá se prostě říci, že Evropa hledá svou cestu a ostatní hledají tu svou a pak se uvidí?

Je zvláštní, že lidé jinak rozumní, mluví tak ideologicky. A to zrovna o Evropě, o našem ubohém kontinentu, který trochu přišel k rozumu i díky škodám, které napáchal sám na sobě. V Evropě je možné mluvit o čemkoli, o každé, i velmi rozsáhlé reformě, to opravdu není problém. Ale ne tímhle tónem. Ten si odpusťte!

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma