Vyberte si jazyk
Na začátku „arabského jara“ srovnávali mnozí evropští pozorovatelé hnutí proti autoritativním režimům v severní Africe a na Blízkém východě s těmi, která přivodila pád komunistických režimů v Evropě v roce 1989. Doufali v příchod vlny demokratizace a rozvoje, kterou povede nová generace mladých lidí inspirovaných západními hodnotami.
Jak loni v květnu poznamenala náměstkyně ředitelky MMF Nemat Shafiková, rozdíl je v tom, že v roce 1989 „světová ekonomika rostla, Evropská unie byla ochotna přijmout do svých řad transformující se státy a bylo snadné získat přístup k zahraničnímu financování“. Transformace arabských zemí proběhla v mnohem složitějším kontextu. Podle Shafikové bez „hospodářského jara“ provázejícího politickou obnovu je arabské jaro odsouzeno k neúspěchu. Nezbytné hluboké reformy by ale znamenaly pro už tak prázdné pokladny nestabilních států velkou zátěž.
Po krvavém návratu armády v Egyptě se neúspěch odehrává před očima nás všech. A současná situace připomíná spíše jiný velký revoluční cyklus, „jaro národů“ z roku 1848, jak upozorňují například Robert D. Kaplan a Jonathan Steinberg.
Z významných společných jmenovatelů obou velkých událostí nicméně zůstal jeden stranou pozornosti: v obou případech jde o explozi korunující dlouhý proces vyvažování starých a nových hospodářských, politických a sociálních systémů. V roce 1848 usiloval triumfující buržoazní kapitalismus o svržení feudálního systému a stvrzení modelu založeného na parlamentní demokracii a liberalismu. V roce 2011 vypukla hospodářská krize po dlouhých letech opotřebovanosti a zastaralosti autoritativních režimů z dob studené války. Ale střední třída, která měla zavedení modelu západního typu podpořit, nebyla dostatečně početná a byla oslabena vlastní krizí. Proces tudíž přešel do rukou islamistů, kteří namísto toho, aby bojovali s ekonomickými problémy, z něho vyšli posíleni.
Stejně jako v devatenáctém století není naše doba zralá a islamistická hnutí se tváří v tvář současné vlně protestů vracejí zpět do ilegality. Země Perského zálivu, které se na vlně tohoto hnutí snažily svézt, si uvědomily jeho skutečný dosah a rozhodly se nahradit Evropu a USA v roli šéfa autoritářských četníků dohlížejících nad pořádkem v regionu. V porovnání s 12 miliardami dolarů nabídnutými egyptským generálům ukazuje skromná částka, kterou jako „silnou symbolickou odpověď“ uvolnila Evropská unie, do jaké míry je nyní role Evropy na druhém břehu Středozemního moře směšná.
K tomu, aby mohla sklízet plody jara ve znamení demokracie a rozvoje, měla Evropa zasadit semena v příznivých dobách a podporovat hlavní aktéry hnutí. Tu ale místo toho rozdělovaly spory ohledně různých spojenectví se zkorumpovanými diktátorskými režimy a neplodných iniciativách typu Unie pro Středomoří.
Nyní už je pozdě bycha honit. Arabské jaro se zřejmě chýlí ke konci, ale (podobně jako po roce 1848) bude historická dynamika, která mu vdechla život, pokračovat ve svém běhu pod zemí. Peníze šejků nepostačí k vyřešení strukturálních problémů arabských zemí a hodina zúčtování s islamistickými hnutími byla pouze odsunuta na později. Ale Evropané mohou být v klidu: v téhle záležitosti už nehrajeme žádnou roli.
