Evropa ztracených snů

Od té doby, co jsme v roce 1979 začali ve volbách volit své europoslance, rostla jejich moc v oblasti zákonodárství a rozpočtu stejně rychle, jako se vytrácel zájem voličů. Volební účast, která ze začátku dosahovala 62 %, se propadla: v roce 2004 dosahovala už jen 45,4 %. Pořád slyšíme, že Evropa je objektem záhadným a vzdáleným. Není to pravda. Možná je někdy nesrozumitelná, ale určitě ne vzdálená. 80 % naší národní legislativy vychází z Unie, podílí se na ní Evropský parlament stejně jako Rada ministrů. Měna euro, úroková výše, boj proti inflaci a vysokým deficitům, studia, cestování bez pasu, bezpečnostní normy, životní prostředí, spotřeba – ve všech těchto oblastech i v mnoha dalších je Evropa součástí našeho života.

Kdyby Evropa neexistovala, museli bychom si ji vymyslet. V bouřích, kterými jsme prošli, jako je globalizace, vynořující se čínský, indický a brazilský kolos či velká sociálně-ekonomická krize, se ukázala být štítem seslaným samou prozřetelností. Jistě to není model dokonalý, ale představuje cenný „tlumič nárazů“ pro státy, jimž národní svrchovanost neumožňuje samostatně čelit velkým světovým otřesům.

Přesto je Evropa nepochopena a vyvolává jen apatii. Nebo dokonce otevřenou nevraživost. Podle posledních průzkumů agentury TNS Opinion, publikovaných před několika dny, půjde k volbám polovina voličů (49 %). Připustíme-li, že se tyto předpovědi nemýlí, pak matematický teorém vzrůstající neoblíbenosti Unie, která nepoškozuje ani neopomíjí žádný ze sedmadvaceti členských států, zůstává neřešitelný.

Proč je Evropa u Evropanů stále méně oblíbená? Důvodů je mnoho. Ten nejpřesvědčivější je možná také nejvíc paradoxní: poválečný smír, raison d’être EU stojící u samotného jejího zrodu, se pomalu rozpustil ve velkolepé ekonomicko-kulturní success-story. Dnešní Evropa není jen synonymem míru na celém kontinentu; je nositelkou mírové kultury, která mimochodem vděčí téměř za vše americkým daňovým poplatníkům, kteří vždy poskytovali finance na její obranu.

Evropský projekt, který ztratil svou lidovost, svou legitimitu, která byla všem srozumitelná a kterou mohli všichni sdílet, nedokázal přijít s legitimitou novou. Stal se chladným, technokratickým, proměnil se v přesložitý stroj, který ze sebe neustálé chrlí předpisy, zákazy a vysílá dotěrné kontroly. Evropský projekt se zredukoval na obchod a společnou měnu. Dosáhl i jistých (polovičních) úspěchů, není to ale nic, o čem by se dalo snít.

Násilné rozšiřování Evropy směrem na východ a spolu s ním nástup globální konkurence a nekontrolovaných migračních toků, pak projekt pohřbily úplně. Zdá se, že dnes už může Evropa vyvolávat jen iracionální a často neoprávněné strachy. V těchto brouzdalištích se pohybují nové antievropské a xenofobní strany, které si svými spekulacemi o laxnosti a nekompetentnosti některých vlád – jimž ostatně Evropa často slouží za obětního beránka, když potřebují prosadit nepopulární opatření – získávají pozorné posluchače jak na Východě, tak na Západě.

Ještě dříve než občané by měly především vlády jednotlivých zemí pochopit, že Evropu dnes potřebujeme ještě víc než včera. Dokud evropské volby zůstanou pouze volbami národními, nebude ohromný potenciál Evropy ani tak sloužit Evropanům, jako spíše vykrmovat jiné. Škoda.