Evropská unie umírá

Evropská unie umírá. Není to smrt náhlá a dramatická, avšak pomalá a jistá. Při pohledu přes Atlantik tak možná již brzy zjistíme, že evropskou integraci, o níž jsme se půl století domnívali, že jí již bylo dosaženo, zdaleka nelze považovat za hotovou věc.

Úpadek, který Evropa zažívá, je částečně ekonomický. Na mnohé členské státy EU bolestivě dolehla finanční krize. Vysoké národní dluhy a chatrné zdraví evropských bank mohou v budoucnu přinést další potíže. Všechny tyto problémy ale ztrácejí na dramatičnosti ve srovnání s mnohem závažnější chorobou: od Londýna přes Berlín po Varšavu zažívá Evropa novou nacionalizaci politického života: členské země si tak dobývají zpět suverenitu, kterou dříve ochotně obětovaly kolektivnímu ideálu.

Evropa už není společné blaho

Pro mnohé Evropany přestává mít toto vyšší evropské dobro význam. Kladou si otázku, co jim vlastně Unie přináší a jestli to má nějakou cenu. Budou-li v této tendenci pokračovat, mohli by ohrozit jeden z nejvýznamnějších a nejneuvěřitelnějších projektů dvacátého století: integrovanou Evropu, která žije sama se sebou v míru a která se k výkonu moci staví jakožto koherentní celek. Mohlo by tak dojít k tomu, že zde budou existovat pouze individuální národy bez geopolitického významu – a že Spojené státy přijdou o partnera ochotného a schopného řešit globální problémy.

Podpora unifikované Evropy je tedy nahlodávána a nákaza se začíná rozšiřovat i na Německo, které se díky své dřívější posedlosti potíráním rivality mezi národy, rivality, jež na dlouhou dobu uvrhla kontinent do mocenských válek, stalo motorem integrace. Nedávný zdrženlivý postoj Berlína k zachraňování Řecka během jeho finančního pádu zasadil ránu duchu společného blaha, které je značkou kolektivní Evropy.

Na vzestupu je naopak pravicový populismus, který je v prvé řadě výrazem agresivního postoje vůči imigraci. Tvrdý nacionalismus nebrojí jen proti menšinám, ale rovněž proti ztrátě autonomie, která provází politickou unifikaci. Tak například maďarská strana Jobbik, pohybující se na hranici xenofobie, získala v letošních volbách 47 křesel – v roce 2006 nezískala ani jedno. Dokonce i v tradičně tolerantním Nizozemí obdržela nedávno ultrapravicová Strana pro svobodu více než 15 % hlasů a má tak jen o sedm křesel méně než vládnoucí strana.

Vnitřní rozdíly hatí evropský projekt

A jako kdyby překážek na cestě vedoucí ke stabilní unii nebylo dost, připadlo v červenci rotující předsednictví na Belgii, jejíž holandsky hovořící vlámské a frankofonní valonské obyvatelstva jsou rozděleny natolik, že práceschopná vláda ještě stále není na dohled, ačkoliv od červnových voleb uběhla už značná doba. To, že země, která nyní řídí evropský projekt, trpí přesně tím typem nacionálního antagonismu, jehož potíráním byla pověřena Evropská unie za tím účelem založená, o mnohém vypovídá.

Renacionalizace evropské politiky je předně a zejména výsledkem generační změny. Pro Evropany, kteří dosáhli dospělosti během druhé světové války či za studené války, představuje EU únik před krvavou minulostí. Ne tak pro současnou evropskou mládež. Nedávno provedený výzkum ukázal, že francouzští občané starší 55 let vidí v Evropě téměř dvojnásobně větší záruku míru než občané mladší 36 let. Není divu, že noví evropští lídři posuzují hodnotu Unie na základě chladné kalkulace nákladů a zisku, místo aby na ni pohlíželi jako na článek víry.

Požadavky světového trhu spolu s finanční krizí mezitím dolehly i na evropský sociální stát. V době, kdy stoupá věk odchodu do důchodu a snižují se sociální dávky, se Evropská unie stává obětním beránkem vždy, jakmile se objeví nová tvrdá zkouška. Například ve Francii namířila protievropská kampaň svůj hněv proti evropským útokům, údajně „anglosaského stylu“, na francouzský sociální systém a proti „polskému instalatérovi“, který v důsledku otevřeného pracovního trhu bere místním práci.

Rozdrobená Evropa je historickou porážkou

Nejlepší, co teď Unie může dělat, je snažit se získat čas. Její úpadek bude nicméně pokračovat, což bude mít dopad i na ty, kteří nejsou její součástí. Obamova vláda již vyjádřila nad geopolitickým ústupem Evropy znepokojení. Ministr obrany Robert Gates si během únorového zasedání představitelů NATO stěžoval, že „z požehnání, které představovala ve 20. století, se demilitarizace Evropy – kde velká část veřejnosti a politické třídy není nakloněna vojenské síle a rizikům s ní spojeným – stala překážkou dosažení skutečné bezpečnosti a trvalého míru v 21. století“. Spojené státy, které se samy snaží dostat z dluhů a dopřát ozbrojeným silám trochu oddychu, budou své spojence posuzovat podle toho, co vyloží na stůl. Evropa už teď nemá mnoho co nabídnout a s postupem času se její nabídka stává čím dál skrovnější.

Evropa těžko půjde do války – její národy ztratily chuť na ozbrojené konflikty. Místo toho se evropská politika, nijak dramaticky, zato však definitivně, stane méně evropskou a více národní, až z EU zbude jen jméno. Mnozí to nepovažují za velkou ztrátu, nicméně ve světě, který nutně potřebuje vůli, bohatství a sílu evropského celku, bude rozdrobená a uzavřená Evropa znamenat historickou porážku.

Před šedesáti lety se Jean Monnet, Robert Schuman a Konrad Adenauer stali otci zakladateli EU. Unie dnes potřebuje novou generaci vůdců, která by vdechla nový život projektu, jemuž hrozí, že vydechne naposledy. Zatím se na obzoru neobjevili.