Evropský parlament, nedobudovaná demokracie

Celý kočovný cirkus se vždy shromáždí na bruselském nádraží Gare du Midi. Odtud totiž odjíždí předlouhý, předem pronajatý vlak, který odváží poslance Evropského parlamentu, jejich asistenty a všechny ostatní (včetně novinářů) do jejich druhého sídla ve Štrasburku. Město, jehož správu si během jednoho století vyměnily Francie a Německo pětkrát, má být symbolem poválečného smíření. Každoměsíční karavana do něj směřující je ale nyní hlavně do očí bijícím obrazem tendence Evropské unie plýtvat prostředky.

Šoférované limuzíny přepravují europoslance mezi elegantním parlamentním komplexem a hotely a restauracemi, jejichž ceny jsou při této příležitosti vždy zcela bezostyšně vyhnány do extrému. Většina poslanců toto rušivé velké stěhování nenávidí, ale se systémem dvou sídel (a podpůrnými úřady v Lucemburku) toho mnoho nenadělají, protože je zakotven ve smlouvách, které mohou být změněny pouze jednomyslným hlasováním. Snaha europoslanců zrušit jedno z letošních 12 štrasburských zasedání vyústila pouze v to, že Francie podala žalobu. Je tak zcela zřejmé, že Evropský parlament skutečnou svrchovanost prostě nemá.

Štrasburská estráda je hodna opovržení hned ze dvou důvodů. Za prvé kvůli nákladům. Cena zasedání ve Štrasburku, které stojí nějakých 180 milionů eur ročně, je v době zavádění palčivých úsporných opatření naprosto skandální. A za druhé, parlament je co se týče snahy o zjednání nápravy zcela bezmocný. Vysvětluje to však zvláštní paradox: Čím více moci si parlament přisvojuje, tím méně občanů se obtěžuje účastnit se europarlamentních voleb.

Voliči se příživníků sami zbavit nemohou

Většinou otázek, které voliče zajímají, jako jsou zdravotnictví, školství a udržování veřejného pořádku, se totiž zabývají národní parlamenty. EU se věnuje především tajemným regulačními problémům. Ale to je jen jeden z důvodů, proč voliči nevěří, že jejich volba europoslance může něco ovlivnit. Legislativa je navrhována Evropskou komisí, jakousi státní správou EU (vedenou pověřeným kolegiem). Zákony pak následně musejí být schváleny Radou ministrů (kde se vlády domlouvají za zavřenými dveřmi) a Evropským parlamentem (kde se uzavíraná spojenectví mění od tématu k tématu). Všechny případné neshody se musí řešit handrkováním mezi všemi třemi těmito subjekty.

Samotný systém disponuje mnoha kontrolními, sebeopravnými mechanismy. Ale voliči se příživníků sami zbavit nemohou.

Krize eura z tohoto chronického problému demokratické legitimity učinila naléhavé téma. Brusel získal nové pravomoci pro dohled nad státními rozpočty a všemi možnými „schodky“. Země jako Irsko, Portugalsko a především Řecko byly zachráněny před úplným bankrotem tím, že jim byly nadiktovány reformy a úsporná opatření. Tato „hospodářská nadvláda“ se však projevuje i jinde. Italský ministerský předseda Silvio Berlusconi byl nahrazen technokratem Mariem Montim. Jen několik dní po svém nástupu do úřadu byl nový socialistický premiér Belgie Elio di Rupo vyzván, aby snížil rozpočet, pokud nechce čelit sankcím. Maďarsku bylo právě sděleno, že pokud se mu nepodaří zkrotit deficit, přijde o 95 milionů eur dotací.

„Vlády si teprve teď začínají uvědomovat, jak velkého dílu moci se vzdaly ve prospěch Bruselu,“ říká jeden eurokrat. Ale kdo by měl tuto moc kontrolovat? Evropský parlament je nedokonalá instituce v nedokonalém systému. Může snad nějakým způsobem vynahradit ztrátu národní suverenity?

Europoslanci mohou ovlivňovat utrácení peněz, ale nikoliv jejich opatřování

Někteří tomu věří. Mario Monti minulý měsíc odcestoval do Štrasburku, aby parlament pochválil, že tak přísně dohlíží na Komisi (jejímž byl kdysi sám členem). V článku, který napsal společně s europoslankyní Sylvií Goulardovou, viní z krize hlavně národní demokratické vlády. Německá kancléřka Angela Merkelová dokonce mluví o budoucí „politické unii“ se silným parlamentem a přímo voleným předsedou Evropské komise.

Jiní však Evropský parlament považují za součást problému, ne řešení. Jack Straw, bývalý britský ministr zahraničí, se nedávno přimlouval za jeho zrušení. „Demokratický deficit,“ by se podle jeho názoru dal odstranit spíše prostřednictvím shromáždění poslanců národních parlamentů než pomocí přímo voleného orgánu. Německý ústavní soud v roce 2009 rozhodl, že Evropský parlament nemá, kromě jiného, pravomoc odebrat Bundestagu mandát nad kontrolou rozpočtu. Europoslanci tak mohou ovlivňovat, jak se budou peníze EU vynakládat, nikoliv však, jak se budou opatřovat.

Pro Radu ministrů je parlament něco jako vzpurný adolescent. Europoslanci se totiž domnívají, že evropským zájmům rozumějí lépe než ministři. Vedou silácké řeči a přirovnávají se k americkému Kongresu, i když nedisponují jeho prostředky. Neustále se snaží uzurpovat si více moci a peněz, pořád chtějí více Evropy, bez ohledu na názor voličů. Úředníci Evropské komise se na Evropský parlament také často hněvají, i když jen v soukromí. Přestože je vlastně často jejich spojencem, říkají, že europarlament má pravomoc EK rozpustit, ale nijak se nepodílí na nákladech jejího provozu.

Celoevropské i národní reformy jsou nutností

Problém demokratičnosti systému, který je zčásti mezivládní a zčásti federální, nemá žádné jednoduché, elegantní řešení. Bylo by hloupé tvrdit, že Brusel potřebuje méně přímé demokracie, když získává stále více pravomocí. Záležitosti EU jsou příliš komplikované, než aby se o ně starali zaměstnanci na částečný úvazek. Podívejme se třeba na souseda Evropského parlamentu ve Štrasburku, Radu Evropy (starší instituci, která je na EU nezávislá): funguje v ní shromáždění poslanců členských zemí, které se setkává dvakrát ročně, ale jeho práce je tak nejasná, že tam například možné spojenectví britských konzervativců se stranou Jednotné Rusko Vladimíra Putina.

Aby Evropský parlament získal legitimitu, musí proběhnout reformy na národních úrovních i na té celoevropské. Počet 754 europoslanců by měl být radikálně snížen, stejně jako přemrštěné náklady na chod celé instituce. Fungování EP se také opírá o příliš velké množství kšeftíků mezi koalicemi evropských velkých stran. I tak však budou státy v Evropské unii hrát ústřední roli, bez ohledu na to, jak dalece se EU bude integrovat. Jsou to národní státy, které EU svěřují pravomoci EU a poskytují jí finance. Evropské zákony jsou schvalovány vládami. Politika je pořád ještě hlavně věcí členských států. Národní parlamenty se proto musejí více podílet na práci EU a začít s přísnější kontrolou její politiky. Dánský systém, ve kterém Folketing (parlament) musí předem odsouhlasit mandát ministrů vyjednávat na půdě Bruselu, by mohl být příkladem. Přes veškeré jeho chyby se Evropského parlamentu nezbavíme. Tak vzhůru na příští vlak do Štrasburku.

Komentář

Proevropská lobby

Evropský parlament schválil 15. březnausnesení, ve kterém „důrazně“ vyzývá nizozemského premiéra, liberála Marka Rutteho, aby se distancoval odinternetových stránek spuštěných Stranou svobody (PVV) Geerta Wilderse, které nabízejí možnost stěžovat si na zahraniční pracovníky žijící v Nizozemsku. Europoslanci stránky pokládají za „urážku evropských hodnot a principů“. V listu Volkskrant píše komentátor Martin Sommer, že Rutteho si „předvolala široká koalice sdružující poslance od komunistů až po konzervativce. Nemyslete si však, že se utvořila pouze u příležitosti stížností na stránku PVV. Tak se to tu děje každý měsíc.“

Sommer si ve svém komentáři stěžuje, že se Evropský parlament nedrží obvyklých demokratických pravidel:

„Neexistuje tu ani vláda, ani opozice. Je tu pouze Evropský parlament, který mluví sám k sobě a ke světu okolo [...] Jelikož zde nevládne demokratický boj za normální většinu hlasů, parlament se snaží získat většinu maximální, a to s vírou, že funguje v zájmu celé Evropy, s výjimkou několika nešťastných euroskeptiků.“

Evropský parlament tak podle Sommera funguje jako „dobře placená lobby za evropskou myšlenku“.