Evropu plní belgické vakuum

Už více než 200 dní se belgičtí politici zoufale snaží sestavit novou vládu. Obejde se země bez centrální moci? Bude možné během současné finanční krize politické vakuum v Bruselu i nadále tiše skrývat? Vezme na sebe odpovědnost monarchie? Žádná z těchto možností není pravděpodobná.

Ani ti nejobratnější z hledačů kompromisů nedokáží dnes již gordický uzel rozmotat. Úkol shodnout se jednomyslně na rozdělení pravomocí mezi ústřední belgickou vládu a vlámskou a valonskou částí země se zdá být nemožný. Jednání zcela uvízla na mrtvém bodě. Nejen specialisté na veřejné právo, ale už i ti nejotrlejší z občanů se ptají, k čemu organizovat volby, jestliže jsou zvolení poslanci zcela nezpůsobilí sestavit provozuschopnou vládu.

Mnoho z nich by dalo přednost volební metodě Asterixe na Korsice: volební lístky se vloží do urny, která se hodí do moře, načež se všichni poperou a ten nejsilnější se stane náčelníkem. Taková demokratická rvačka by byla potřeba, pokud bychom chtěli naplnit přání vlámských zaměstnavatelských odborů mít vládu se silným mandátem nutným k uskutečnění reforem státu, schopnou vytvořit hospodářskou politiku a zajistit vyrovnaný rozpočet, jakož i najít řešení týkající se budoucnosti pracovního trhu, dávek v nezaměstnanosti a důchodů.

Belgie, špatný příklad pro Evropu

Tento seznam by však u mnoha Belgičanů vyvolal pouze cynické úšklebky. Rozdělená politická elita je takovému stavu totiž natolik vzdálená, že už dlouho otevřeně vyjednává o možnosti definitivního oddělení obou částí země. Myšlenka dvou nových států uprostřed centrální evropské administrativní oblasti se jeví jako svůdná stále vyššímu procentu Belgičanů, zatímco jejich sousedé si jen překvapeně mnou oči. Stát, jehož francouzsky mluvící část žije do velké míry na konto nizozemsky mluvící populace, jejíž kulturu a historii však naprosto nezná, existující bez toho, co ho činí státem?

Jak spravovat hlavní město Evropy – které se tísní mezi Valonskem a Vlámskem, je historicky vlámské, avšak dnes z velké části frankofonní – v oblastech dopravy, školství a urbanizmu? Těchto bodů se týkají nejzmatenější pasáže různých návrhů kompromisu, z nichž všechny propadly v otázce privilegií belgické frankofonní komunity.

Před touto kafkovskou prózou lze jen obtížně věřit, že vitální metropole mnohojazyčného a multikulturního prostoru, který sahá od Laponska po Kanárské ostrovy a od Irska po Dunajskou deltu, by se mohla rozpadnout kvůli takovým malichernostem. Jak se má Evropa považovat za systém postavený na jazykovém pluralismu a kulturní otevřenosti, když militantní frankofonie šíří svou ideologii na hranici probíhající samým hlavním evropských městem? Pokud Belgičané pluralitu po dvou set letech pohřbí, jak se spolu domluví Kypřané s Turky, Irové s Brity, Katalánci s Kastilci, Baskové s Francouzi, Jižní Tyrolané s Italy, Maďaři se Slováky a Lotyši s Rusy?

Ohrožena je i belgická ekonomika

Svého předsednictví Rady EU [v druhé polovině roku 2010] se Belgie zhostila mechanicky, bez skutečného demokratického mandátu: země má nakonec svého člověka na klíčovém místě v osobě Hermana van Rompuye. Není to náhoda: se svými nesrozumitelnými jazykovými smlouvami a federálním státem dala Belgie vzniknout armádě prohnaných a neuvěřitelně trpělivých administrátorů, kteří se v obrovské výrobní hale unijní mašiny na kompromisy cítí jako doma. Určitým způsobem EU tuto Belgii silně připomíná.

Zdá se totiž, že není seskupením silných států, ale vratkých konstrukcí, jak je možné v přímém přenosu sledovat v Řecku či Irsku: zemí, které se rychlým tempem drolí a kterým ve skutečnosti vládnou mise EU, pověřené vypracovávat programy úsporných opatření. Neukazuje nám to, že slabý stát nepotřebuje vládu, ale pouze přísuny financí? Není politické vedení dobré leda tak na to, aby předvádělo divadélko voleb a tiskových konferencí?

Současnou politickou blokádou není ohroženo jen fungování federalismu, ale hlavně belgické hospodářství. Možné zmizení modelového evropského státu se zdá již záviset pouze na střednědobých nákladech. Pro tuto Belgii už dlouho nikdo neuroní ani slzu.

To bude též užitečná lekce pro EU, která momentálně studuje přihlášky Islandu a Chorvatska a jejíž společná měna jí proklouzává pod rukama: že na našem měnícím se kontinentu vše pomíjí a nic nezůstává stejné. Státy nejsou věčné, zatímco jazyky a tradice mají pevný kořínek. V globalizovaném světě se tak stát může zcela určitě stát zbytečným. Belgická politická třída je v této době zredukována na holý dekor – pouhou symboliku a spektákl.

Albert II

Nejmocnější monarcha v Evropě

V důsledku vládního chaosu, který zmítá Belgií posledního tři a půl roku, se Albert II. stal „jediným evropským králem s širokými pravomocemi,“ domnívá se španělský deník El Mundo. Vzhledem k tomu, že Belgie nemá ani sedm měsíců po volbách stálou vládu, král Albert II vyzval nedávno prozatímního premiéra Yvese Leterma ke snížení rozpočtového deficitu na rok 2011. Toto „bezprecedentní gesto“ přichází v době rostoucího nátlaku trhů reagujících na neschopnost Belgie vypořádat se s vysokým státním dluhem.

Během vleklé politické krize král již dříve „působil jako prostředník mezi politickými uskupeními, jmenoval prozatímní kabinety, vedl politiky instrukcemi k činnosti a přesvědčoval lídry, aby pokračovali ve vyjednávání“. El Mundo vysvětluje, že Albert II „již zkušenosti s vládnutím bez vlády má,“ protože v roce 2007 trvalo celých devět měsíců, než se Leterme stal premiérem. Nyní ale král „přiděluje preciznější a političtější mise“. Pravomoci belgického krále „posílilo ochromení země neschopné vyjednat smír mezi vlámským a francouzsky hovořícím obyvatelstvem,“ uzavírá španělský deník.