Federaci ano, ale jakou?

Politická, rozpočtová nebo fiskální unie, nápady, jak více sjednotit Evropu jsou teď v módě. Ale jak by měla federální Unie vypadat? Nikdo vlastně neví a v tom tkví celý problém.

Zveřejněno dne 23 října 2012 v 14:56

Když se v únoru Angela Merkelová na ekonomickém fóru v Davosu ostýchavě zmínila o federalismu, zůstala její slova v zásadě bez velké odezvy. Uplynulo půl roku a s myšlenkami o federální EU se roztrhl pytel. Vyzval k ní šéf Evropské komise Barroso i někteří evropští ministři zahraničí, Česko však nikoli.

Seznam „federalistů“ se prodlužuje (což týdeník Respekt vítá), to však neznamená, že všichni mluví o téže federaci. Debata o budoucnosti Evropy vykazuje u mnoha politiků alarmující neznalost státoprávních pojmů. Důsledkem je verbální chaos.

Vynořují se neustále nové a nové pojmy, jejichž obsah se však hledá až následně: bankovní unie, transferová unie, politická unie, fiskální unie atd. Někdo mluví o vyšším stupni centralismu, jiný o integraci, další o sjednocování pravidel a někdo varuje před superstátem.

Obsah všech těchto slovních spojení se přitom teprve vytváří a ve slovníku bychom je hledali marně.

V Kanadě, USA či Německu lidé vědí, co je federace a federalismus, protože ve federaci žijí. V případě Němců je paradoxní, že přesto si ji na evropské úrovni představit moc nedovedou a představa federací uvnitř federací (ruské matrjošky) se jim moc nezamlouvá.

Pro Francouze je zase typické, že si federalismus až na výjimky nedovedou představit vůbec a zaměňují si jej s centralismem. A pro Brity je federalismus symbolem asymetrické decentralizace (parlament ve Skotsku a Walesu, nikoli v Anglii).

Co by v USA neprošlo

V USA i v Německu dobře vědí, že federace není žádný superstát, ale že stojí a padá s myšlenkou vnitřní konkurence. Státy si mají konkurovat daňovými sazbami a mají soutěžit v tom, kde se dobře žije. Někde akcentují čistší životní prostředí, jinde bezpečnost a pořádek, někde větší svobodu a toleranci a jinde třeba levnější benzin.

EU má velice malý společný rozpočet (jedno procento unijního HDP) a chystá se ho ještě zmenšit (na 0,8 procenta), ale v některých centralistických tendencích už zašla tak daleko, že ve skutečné americké federaci by něco takového neprošlo. Kdyby jednotlivým státům USA někdo z centra nařídil, že mají jako přes kopírák schválit finanční ústavu a rozpočtovou radu (tedy změnit si vlastní ústavu), že mají do Washingtonu posílat ke schválení rozpočet, a to ještě předtím, než ho sami odhlasují – a potom znovu ke kontrole (což je princip evropského fiskálního kompaktu) –, vyvolalo by to vzpouru a americká federace by se rozpadla.

Na druhou stranu: vytváření federace je dlouhodobý proces a podle expertů na toto téma byl v USA završen až ve 30. letech minulého století, kdy bylo schváleno federální pojištění vkladů. Všimněme si ale, že třeba eurozóna se ke společnému pojištění vkladů (jako k jednomu z definičních znaků federace) a dalším prvkům bankovní unie blíží už nyní mílovými kroky. Jisté je, že krizi bez nějakého společného rozpočtu a společné daně asi nevyřeší. Z toho plyne, že my v Česku bychom měli dobře vědět, co činíme, pokud se federace začne budovat v eurozóně a my budeme stát mimo.

Kdo tvoří dějiny

Kritici federalismu tvrdí, že samotná myšlenka je naivní, či dokonce nebezpečná, protože neexistuje evropský politický národ. Američan je nejprve Američan, a potom teprve z Minnesoty. Němec je nejprve Němec, a pak teprve Evropan.

Jenže zrod evropské identity lze „uměle“ podpořit či urychlit. Pomoci může leccos: přímá volba evropského prezidenta, institut evropského občanství, nějaká minimální společná evropská daň apod.

Americký politický národ také vznikal postupně (i když jinak a z jiných důvodů, než tomu patrně bude v Evropě). Nejprve volili majitelé pozemků, potom plátci daní, o sto let později ženy a teprve nedávno Afroameričané. Nikdy není nic jako přes kopírák. Američané začali ministerstvem financí, Evropané centrální bankou.

Kritici namítají, že všechny politické a (dez)integrační procesy mají být spontánní a autentické, nikoli elitářské a umělé. Většina důležitých pohybů v historii lidstva je však výsledkem toho, že lidé jsou někam a někým vedeni.

Budoucnost Evropy je nejasná: může se stát federací, ale také se může rozpadnout. Tak či onak, pro budování federace je důležité, aby se aspoň evropské elity začaly konečně vzdělávat v tom, co je federace a co není. Základem by mohlo být, že federalismus není ozdobný konstrukt, ale fundament vycházející z hodnot: z omezování a kontroly moci, z vyvažování a pojistek a z asymetricky posílené ochrany menších a slabších.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma