Vyberte si jazyk
Nechce se nám prohlubovat evropské rozčarování. V časech velké deprese, která vládne v Evropě, nemáme zrovna chuť znovu upozorňovat na současnou vyprázdněnost evropské myšlenky. Zkrátka a dobře předtím, než se začneme rozčilovat nad zoufalou absencí Evropy v záležitostech obrany a zahraniční politiky, trochu váháme.
Není to neúspěch – kterému předchází upřímná snaha – ale debakl, tristní fraška. Mali je toho skvělou ukázkou. Velmi konkrétně jsme to viděli na zasedání 27 ministrů zahraničí EU, kteří se sešli 11. března v Bruselu. Francie se tam od zahájení vojenských operací v Sahelu nikdy necítila tak osamocena.
Francouzský ministr zahraničních věcí Laurent Fabius byl se svou zdvořilou a lehce odměřenou důrazností, která je pro něj příznačná, nucen škemrat na Belgičanech a Španělech 30 vojáků pro Mali. Nikoliv 300, 30! A proč? Protože jich k ochraně 500 instruktorů, které Evropská unie vyslala do Bamaka školit tamní armádu, chybí ještě 90.
K činům se nikdo nemá
Těchto 90 vojáků je nutné jednoho po druhém ze sedmadvaceti zemí bohaté Evropy doslova „vymámit“. Té Evropy, která se ráda označuje za jednu z úplně prvních světových hospodářských velmocí. Řekněme si to na rovinu: zdrženlivost Belgie a Španělska není ani politického ani finančního rázu. Je to mnohem jednodušší: Bruselu a Madridu je naprosto jedno, co se v Sahelu děje.
Vítězí pokrytectví. Na papíře je sedmadvacítka zajedno. Stabilita Afriky ve velké míře závisí na uhašení ohniska džihádismu, který se šíří Sahelem, tvrdí Evropané. Jde i o bezpečnost Evropy, která se nachází velmi blízko a je vůči islamistickému terorismu velmi zranitelná, dodávají.
To jsou ale jen slova. Když má dojít na společné činy, najednou se k nim nikdo nemá, nebo skoro nikdo. Paříž sice udělala na začátku chybu, když své oddíly vyslala do boje bez předešlé konzultace s partnery. Následovat ale měla skutečná evropská solidarita, obhajoba společného zájmu, společné sdílení budoucího břemene.
Ať si Francie poradí sama
Bylo třeba ukázat, že Unie je v této části světa silně přítomna, jinak se výsadními partnery Afričanů v 21. století stane Čína, USA nebo další.
Evropa však dává najevo jen patologickou nejednotnost a zaslepený mamon. Ze sedmadvaceti států se jich do výcvikové mise v Mali skutečně zapojilo pouze pět. Mimo okázalá prohlášení o nutnosti „plánu politické a hospodářské stabilizace pro Sahel“ by se dala těžko skrývaná reakce většiny zemí sedmadvacítky shrnout do jedné věty: „Ať si Francie poradí sama!“ A co na tom, že Francouze podezříváme z postkoloniálních choutek a zároveň je necháváme ve frankofonní Africe samotné v prvních řadách...
Evropa se vyhýbá historii. Jednoho dne na to doplatí.
