Týdeník Der Spiegel uvádí, že nová německá koaliční vláda křesťanských demokratů a liberálů ve svém programu předpokládá, že Německo už nebude vRadě bezpečnosti OSN usilovat o získání stálého křesla pro sebe, ale pro Evropu.
Pokud se odvoláme rovněž na Lisabonskou smlouvu– která počítá s jednotnější a koherentnější evropskou zahraniční politikou –, mohlo by se začít už nyní postupně, po malých krůčcích (ostatně podobně, jako vznikala sama Evropská unie) s budováním základů pro evropské křeslo v Radě bezpečnosti. V OSN – ať už se jedná o Valné shromáždění, komise, Radu bezpečnosti, Ekonomickou a sociální radu atd. – totiž Unie mluví vždy (nebo téměř vždy) prostřednictvím hlasu země, která jí právě – podle systému rotujícího předsednictví – vede. Naopak se nikdy neúčastní neformálních schůzek Rady bezpečnosti, které probíhají za zavřenými dveřmi v malé místnosti sousedící se sálem Rady, kam mají nečlenové přístup zcela zakázaný; z každé členské země se schůzek může účastnit pouze jeden velvyslanec a dva delegáti. Právě v této miniaturní místnůstce, přezdívané svatyně svatých, rozhoduje Rada bezpečnosti, skrytá před indiskrétními zraky, o 99 % svých projektů.
Proč tedy nepožádat členský stát EU zvolený do Rady bezpečnosti na dvouleté období (v současné době je to Rakousko), aby do své delegace v Radě přizval vysokého diplomata ze země, která právě předsedá Unii, to znamená Španělsko od 1. ledna 2010? Španělský diplomat by tak ve ‚svatyni svatých‘ seděl hned za rakouským velvyslancem. Skrze předsednictví by Evropa mohla osobně sledovat, jak Rada projednává jednotlivé otázky. Pokud by se navíc ukázalo, že k té či oné otázce existuje společný evropský postoj, pak by mohl španělský zástupce se souhlasem rakouského velvyslance ostatní členy Rady s tímto postojem seznámit. Evropa by tak dostala slovo už ve chvíli, kdy se rodí rezoluce týkající se válek a míru ve světě.
K přijetí takového rozhodnutí je samozřejmě nutné, aby spolu Rakousko a Španělsko spolupracovaly. Každopádně existuje precedens, a to v Latinské Americe, kde už po několik let udržují Argentina a Brazílie společnou dohodu: jakmile je jedna z nich zvolena do Rady bezpečnosti, zapojí se do její delegace v Radě vysoký diplomat z druhé země. Nemohla by se Evropa pokusit následovat jejich příklad?