Obrazy ukradené v Rotterdamu na tiskové konferenci, během níž odborníci potvrdili jejich zničení. Bukurešť, 8. srpna 2013.

Jsme barbaři

Špatnou pověst mají už kvůli krádežím měděných kabelů. Bude se teď navíc na Rumuny hledět jako na ty, kdo ničí umělecká díla a mají neschopnou policii? Případ ukradených obrazů z nizozemského muzea Kunsthal, jímž se začne 13. srpna zaobírat soud, prohlubuje propast mezi nejzaostalejší částí Rumunska a už tak podezřívavou západní Evropou.

Zveřejněno dne 9 srpna 2013 v 15:49
Obrazy ukradené v Rotterdamu na tiskové konferenci, během níž odborníci potvrdili jejich zničení. Bukurešť, 8. srpna 2013.

V posledních letech jsem často slýchával o vykolejených vlacích v západní Evropě a také o tom, že cestovat vlakem je dnes rizikovější než létání. Jedním z důvodů vykolejení je to, že někteří evropští občané s rumunským pasem odštípnou z tratě měděné kabely, aby je následně mohli prodat. Za takových okolností může dojít k nehodě a oni si jsou dobře vědomi toho, že se při ní může zranit mnoho lidí a že přitom za drahé kabely, které ukradli, nedostanou téměř nic.

Když pak čteme, že se ti samí evropští občané pokoušeli prodat za 400 tisíc eur obrazy Matisse a Gauguinaukradeny z rotterdamského muzea Kunsthal v [říjnu roku 2012] za pomoci pouhých kleští, vyneseny ven zabalené v povlečení, nabídnuty k prodeji na Facebooku a nakonec spáleny v kamnech v době, kdy už byli pachatelé zadrženi, poukazuje na to, jak se civilizovaný svět může lehce stát obětí invaze barbarů. Matisse, Gauguin a Picasso neměli žádnou šanci proti Moisemu Georgeovi, přezdívanému „George zloděj“, překupníku s kradenými předměty, ani proti gangu kuplířů, kteří pro něj nebo s ním pracovali. Společnosti se vyvíjejí a chrání je víc hodnoty vyznávané většinou jejich občanů než represivní síly potírající kriminalitu, které časem slábnou.

Ale co se stane, když se společnosti v rozdílných fázích vývoje protnou? Krademe mikroskopy, abychom s nimi zatloukali hřebíky, obrazy mistrů přikrýváme kelímky se smetanou, krademe kabely a ohrožujeme tím tisíce lidí na životě. A nevraživost stoupá, protože takové společnosti se nemohou vrátit zpět k metodám kontroly, které znaly dříve. Jejich obyvatelé se začínají bát a nenávidět nově příchozí, volí strany, které chtějí uzavřít hranice – neboť jak by mohli bez Schengenu Radu Dogaru [údajný pachatel] a jeho banda překročit pět státních hranic, aniž by je někdo zadržel? Stručně řečeno, společnost to přivádí k rasismu.

Chybí Rumunsku sociální kontrola?

Zemi, jako je ta naše, obývá nejrůznější sorta lidí, podobně jako v Nizozemsko či Burkině Faso. Často potkávám Rumuny v západních muzeích, lidi, kteří si v Nizozemsku i jinde vydělávají poctivě na živobytí a všichni si jich váží. Rozdíl mezi Burkinou Faso, Rumunskem a Nizozemskem spočívá v rozdílné úrovni sociální kontroly. Vysokou úroveň má jen poslední zmiňovaný stát. Jistě, Rumunsko není nejhorším státem na světě. Velmi podceňujeme pozitivní dědictví komunismu, to, že tu nejsou zbraně a že ve srovnání s Brazílií nebo jinými podobně rozvinutými zeměmi zůstává násilí na veřejnosti v rozumné míře pod kontrolou.

Newsletter v češtině

Rumunsko na to, nicméně dobře není. V našem historickém vývoji jsme zkrátka ještě nedosáhli dostatečně vysokého stupně sociální kontroly, přestože tu určitě žije více milovníků Matisse než v Burkině Faso! Nejsme schopni dosáhnout evropských norem a je skličující pozorovat, jak se Západoevropané, kteří k nám přijedou, v důsledku absence této kontroly snižují na naši úroveň. Naopak když emigrují naši civilizovaní občané [Rumuni], není to problém, protože se do vyspělé společnosti v dané destinaci okamžitě začlení.

Sbohem, Schengene

Přirozeně jde o složitou rovnováhu mezi na jedné straně příliš vysokým počtem amorálních pachatelů na to, aby je bylo možno podřídit kontrole, mezi nimiž figurují všichni protagonisté příběhu s ukradenými obrazy – matka Rada Dogara, jeho teta a přítelkyně, které napadlo plátna spálit a také to udělaly, sami zloději a také expert, který jim doporučil plátna vrátit, ale neohlásil to na policii - a na straně druhé neschopností (a často zkorumpovaností) kontrolorů.

Jak se může Ředitelství pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu vychloubat, když byla plátna s nevyčíslitelnou hodnotou spálena čtyři dny po zadržení pachatelů? Obrazy byly navíc předtím zakopány (a zase vykopány) na dvou různých místech, aby nakonec skončily v kamnech matky hlavního podezřelého.

Co celou tu dobu dělalo? Lze opravdu považovat za tak velké „vítězství státu“ chytit idioty, kteří na Facebooku otevřeně diskutovali o detailech své kořisti, a nechat zničit díla, která bylo nutno získat zpět?

Zajímalo by mě, která západoevropská lobbistická kancelář nás nyní nechá zapomenout na důsledky případu ženy sklánějící se nad kamny, v nichž hoří Monet, Picasso a inkriminované papuče, ženy jednající z mateřské lásky a jiných podobně vyspělých citů...

Pohled odborníka

Spálit obrazy je futuristické gesto

„Krádež století“ je jen „neštastným incidentem, který je součástí dialektiky dějin umění“, míní Dan Popescu, majitel galerie H’art gallery v Bukurešti. V blogu, který zveřejnil deník Adevarul, vyjmenovává čtyři důvody, „proč tato ztráta umělecký svět nijak nezasáhne“:

Rotterdamské muzeum obdrží od pojištovny velkou sumu peněz, která mu umožní pořídit nová umělecká díla. Většina reprezentativních děl je vystavena formou reprodukcí, takže budou nadále tímto způsobem přežívat. Nešlo o reprezentativní díly autorů. Umělecká díla nelze uchovávat navěky, ničí se a nakonec stejně zaniknou, někdy je prospěšné se znovu nadechnout... Ostatně futuristé taky chtěli pálit muzea.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma