V posledních letech jsem často slýchával o vykolejených vlacích v západní Evropě a také o tom, že cestovat vlakem je dnes rizikovější než létání. Jedním z důvodů vykolejení je to, že někteří evropští občané s rumunským pasem odštípnou z tratě měděné kabely, aby je následně mohli prodat. Za takových okolností může dojít k nehodě a oni si jsou dobře vědomi toho, že se při ní může zranit mnoho lidí a že přitom za drahé kabely, které ukradli, nedostanou téměř nic.
Když pak čteme, že se ti samí evropští občané pokoušeli prodat za 400 tisíc eur obrazy Matisse a Gauguinaukradeny z rotterdamského muzea Kunsthal v [říjnu roku 2012] za pomoci pouhých kleští, vyneseny ven zabalené v povlečení, nabídnuty k prodeji na Facebooku a nakonec spáleny v kamnech v době, kdy už byli pachatelé zadrženi, poukazuje na to, jak se civilizovaný svět může lehce stát obětí invaze barbarů. Matisse, Gauguin a Picasso neměli žádnou šanci proti Moisemu Georgeovi, přezdívanému „George zloděj“, překupníku s kradenými předměty, ani proti gangu kuplířů, kteří pro něj nebo s ním pracovali. Společnosti se vyvíjejí a chrání je víc hodnoty vyznávané většinou jejich občanů než represivní síly potírající kriminalitu, které časem slábnou.
Ale co se stane, když se společnosti v rozdílných fázích vývoje protnou? Krademe mikroskopy, abychom s nimi zatloukali hřebíky, obrazy mistrů přikrýváme kelímky se smetanou, krademe kabely a ohrožujeme tím tisíce lidí na životě. A nevraživost stoupá, protože takové společnosti se nemohou vrátit zpět k metodám kontroly, které znaly dříve. Jejich obyvatelé se začínají bát a nenávidět nově příchozí, volí strany, které chtějí uzavřít hranice – neboť jak by mohli bez Schengenu Radu Dogaru [údajný pachatel] a jeho banda překročit pět státních hranic, aniž by je někdo zadržel? Stručně řečeno, společnost to přivádí k rasismu.
Chybí Rumunsku sociální kontrola?
Zemi, jako je ta naše, obývá nejrůznější sorta lidí, podobně jako v Nizozemsko či Burkině Faso. Často potkávám Rumuny v západních muzeích, lidi, kteří si v Nizozemsku i jinde vydělávají poctivě na živobytí a všichni si jich váží. Rozdíl mezi Burkinou Faso, Rumunskem a Nizozemskem spočívá v rozdílné úrovni sociální kontroly. Vysokou úroveň má jen poslední zmiňovaný stát. Jistě, Rumunsko není nejhorším státem na světě. Velmi podceňujeme pozitivní dědictví komunismu, to, že tu nejsou zbraně a že ve srovnání s Brazílií nebo jinými podobně rozvinutými zeměmi zůstává násilí na veřejnosti v rozumné míře pod kontrolou.
Rumunsko na to, nicméně dobře není. V našem historickém vývoji jsme zkrátka ještě nedosáhli dostatečně vysokého stupně sociální kontroly, přestože tu určitě žije více milovníků Matisse než v Burkině Faso! Nejsme schopni dosáhnout evropských norem a je skličující pozorovat, jak se Západoevropané, kteří k nám přijedou, v důsledku absence této kontroly snižují na naši úroveň. Naopak když emigrují naši civilizovaní občané [Rumuni], není to problém, protože se do vyspělé společnosti v dané destinaci okamžitě začlení.
Sbohem, Schengene
Přirozeně jde o složitou rovnováhu mezi na jedné straně příliš vysokým počtem amorálních pachatelů na to, aby je bylo možno podřídit kontrole, mezi nimiž figurují všichni protagonisté příběhu s ukradenými obrazy – matka Rada Dogara, jeho teta a přítelkyně, které napadlo plátna spálit a také to udělaly, sami zloději a také expert, který jim doporučil plátna vrátit, ale neohlásil to na policii - a na straně druhé neschopností (a často zkorumpovaností) kontrolorů.
Jak se může Ředitelství pro vyšetřování organizovaného zločinu a terorismu vychloubat, když byla plátna s nevyčíslitelnou hodnotou spálena čtyři dny po zadržení pachatelů? Obrazy byly navíc předtím zakopány (a zase vykopány) na dvou různých místech, aby nakonec skončily v kamnech matky hlavního podezřelého.
Co celou tu dobu dělalo? Lze opravdu považovat za tak velké „vítězství státu“ chytit idioty, kteří na Facebooku otevřeně diskutovali o detailech své kořisti, a nechat zničit díla, která bylo nutno získat zpět?
Zajímalo by mě, která západoevropská lobbistická kancelář nás nyní nechá zapomenout na důsledky případu ženy sklánějící se nad kamny, v nichž hoří Monet, Picasso a inkriminované papuče, ženy jednající z mateřské lásky a jiných podobně vyspělých citů...
Pohled odborníka
Spálit obrazy je futuristické gesto
„Krádež století“ je jen „neštastným incidentem, který je součástí dialektiky dějin umění“, míní Dan Popescu, majitel galerie H’art gallery v Bukurešti. V blogu, který zveřejnil deník Adevarul, vyjmenovává čtyři důvody, „proč tato ztráta umělecký svět nijak nezasáhne“:
Rotterdamské muzeum obdrží od pojištovny velkou sumu peněz, která mu umožní pořídit nová umělecká díla. Většina reprezentativních děl je vystavena formou reprodukcí, takže budou nadále tímto způsobem přežívat. Nešlo o reprezentativní díly autorů. Umělecká díla nelze uchovávat navěky, ničí se a nakonec stejně zaniknou, někdy je prospěšné se znovu nadechnout... Ostatně futuristé taky chtěli pálit muzea.