Kam se vytratila svoboda smýšlení?

Stejně jako je Evropa něčím víc než jen geografickou entitou, je EU něčím víc než jen politickým útvarem. Osobně ji vnímám především jako morální projekt. Pokud se snažíme vytvořit v Evropě otevřenou společnost, znamená to, že je třeba podporovat specifické hodnoty, jako je svoboda, tolerance a individuální a mezilidská odpovědnost. Jedná se o morální hodnoty, které musí být zakotveny politicky a institucionálně. V opačném případě se tyto hodnoty zhroutí.

Často tyto hodnoty považujeme za samozřejmost. Pouze tehdy, když o ně máme přijít, si uvědomíme, že tomu tak není. Před několika týdny stovka polských hooligans během přednášky na Vratislavské univerzitě vyhrožovala světově uznávanému sociologovi Zygmuntu Baumanovi. Tyto bouřlivé události mi připomněly, jak moc potřebujeme intelektuální svobodu a jak důležitá je role intelektuálů ve společnosti.

Intelektuálové vyvažují politický extremismus

Koncept intelektualismu má spíše negativní konotaci. Evokuje obraz bělovlasého starce, který si myslí, že má z výše své slonovinové věže lepší přehled o společnosti než ti, kdo žijí uvnitř. Intelektuálové jsou však pro zdravě fungující společnost nepostradatelní. Historie nám ukázala, že prvním terčem totalitních režimů - levicových či pravicových - je zvídavost lidí, kteří přemýšlejí jinak.

Intelektuální debata může být významnou protiváhou politického extremismu a populistické rétoriky. Není proto náhoda, že nejostřejší útoky na intelektuální prostor přicházejí ze strany populistů a extremistů. To vidíme například v Maďarsku Viktora Orbána, kde jsou svoboda tisku a opozice drženy na uzdě, intelektuálové vytlačováni do ústraní a kde se prohlubuje antisemitismus, nesnášenlivost a nesvoboda. Útok na intelektuální svobodu ve Vratislavi je také dílem skupiny, která demokracii příliš neholduje. Bandu hooligans nakonec z univerzity vyvedli ozbrojení policisté a polská protiteroristická jednotka. Dalo by se říct, že tím byla intelektuální svoboda zachráněna. Ale pokud se svoboda myšlení a projevu stávají záležitostí, kterou musí řešit protiteroristická jednotka, nedá se očekávat, že bude v Evropě něco špatně? Svobodně myslet ve svěrací kazajce je dost obtížné.

Myšlenky jsou jako zboží

Ani u nás možná není intelektuální svoboda takovou samozřejmostí, jak si myslíme. Existuje mnoho způsobů, jak potlačit svobodu, nemusí jít nutně o explicitní nátlak. Manipulace, nepřímý tlak, konformismus, a dokonce i pěstování něčeho tak vágního, jako je „módní trend“ představují efektivní způsoby, jak přimět lidi, aby mysleli stejně.

Různé faktory v současné době intelektuální prostor omezují. Nutnost publikovat, kterou mají akademici, a diktát statistik prodejnosti na knižním trhu orientují obsah a formu myšlení pevně stanoveným směrem. Myšlenky jsou dnes zbožím. A za myšlenku, která se nebude prodávat, vám nikdo nezaplatí.

Tento ekonomický tlak je hnací silou rostoucího radikalismu a čím dál kategoričtějších postojů. Abyste mohl prodávat, musíte být výjimečný. Pravda, která se nachází někde uprostřed, je rychle smetena pod náporem extrémních názorů. Jemné nuance zaujmou málokdy. Na rozdíl od troufalých postojů.

Kritická sebereflexe

Tak se projevuje efekt populismu v politické a společenské debatě: rostoucí argumentační tvrzení a agrese, která stojí v cestě nejen dialogu, ale také velmi důležité sebereflexe. A bez dialogu a kritického sebenahlížení je intelektuální prostor velmi těsný.

Skutečný filozof je někdo, kdo zpochybňuje všechno, a především sám sebe. Relativismus vztažený na vlastní osobu je nepostradatelný pro otevřenou mysl. Svoboda myšlení existuje pouze tehdy, jste-li schopni zpochybnit vlastní názory. A to i přesto, že sebereflexe může vést k tomu, že se občas cítíte jako šarlatán, jak kdysi řekl polský filozof Leszek Kolakowski. Kolakowski byl velkým vzorem svobodného ducha. Byl protikladem filozofa, který neustále se zvednutou pěstí hlásá svou pravdu. Kolakowski zdůrazňoval svou vlastní neznalost, stejně jako neznalost druhých. Tím byl pravdě blíž než samozvaní kritičtí duchové, kteří kritizují víc druhé než sami sebe.

Evropa by měla větší prospěch z nástupců Kolakowského

Ve Varšavě jsem se 10. července zúčastnila debaty o evropských hodnotách a o tom, jak je vykládat politicky. Evropská komise ji uspořádala v přesvědčení, že propojení mezi intelektuály a politiky může vést k lepší vládě. Několik členů polské delegace se nicméně chopilo příležitosti udělit předsedovi Komise Barrosovi lekci, když mu vytklo (údajné) kulturního ochuzování Evropy. Jejich arogantní tón byl dobrou ilustrací názoru, který jsem sám hájil, a sice, že intelektuálové jsou ve své argumentaci často rigidní a domýšliví. Tím ale sami sobě uzavírají cestu k otevřené diskuzi, kterou potřebují ke svému fungování.

Seděla jsem vedle Györgyho Konráda, maďarského spisovatele, který podobně jako Kolakowski ztělesňuje svobodné myšlení způsobem stejně tak jemným jako skromným. Viděla jsem, jak obrátil oči k nebi, když se debata stočila do obviňování, a pak mi řekl, že ho začíná bolet hlava. Evropa by se měla více inspirovat duchovními potomky Kolakowského a Konrada. I když někteří budou tento můj názor považovat za sám o sobě arogantní a domýšlivý. Jinými slovy je načase, abych se nad sebou zamyslela.