Kdo krade v evropských muzeích?

Spektakulární loupež za 100 milionů euro, k níž došlo letos v květnu v pařížském Muzeu moderního umění, a soudní řízení, které má proběhnout příští měsíc se třemi muži v souvislosti s případem troufalého vloupání do bytu Picassovy vnučky na levém břehu Seiny, poukázaly na to, do jaké míry jsou majitelé cenných uměleckých děl vzhledem k protřelým metodám zlodějů zranitelní.

V obou případech zůstává totožnost zlodějů zahalena tajemstvím – oni tři muži, kteří mají předstoupit před soud, jsou obviněni pouze z nezákonného přechovávání Picassových obrazů, nikoliv z jejich krádeže – tajemstvím, jež vrhá umělecký svět do víru spekulací o zločinu a vyvolává řadu dotěrných otázek: Kdo stojí za více než dvaceti krádežemi, ke kterým dochází každoročně ve francouzských uměleckých muzeích? Jak mohli zloději doufat, že se jim podaří udat tak snadno identifikovatelná plátna předních umělců? A co je nejdůležitější, jsou renomované umělecké instituce schopny čelit těžko identifikovatelným bandám profesionálních zločinců, které podle všeho za loupežemi stojí?

Pro světový černý trh s kradenými uměleckými předměty představují francouzská muzea privilegované loviště. Počet loupeží ve francouzských muzeích, který dosáhl vrcholu v roce 1998 (47 krádeží), sice klesl, nicméně průměr se už patnáct let drží na 35 vloupáních ročně.

Loupeže vyvolaly množství různých protichůdných teorií, které obvykle míří ukazovákem na proměnlivé podsvětí složené ze zločinců nejrůznějšího ražení, kteří operují v těžko definovatelných buňkách, vyměňují si informace o potenciálních kupcích a dílech na prodej a před akcí pečlivě studují vyhlédnutý cíl.

Nejohroženější jsou Francie a Itálie

„Ředitelé jiných muzeí mi říkali, že na to myslí den co den,“ říká Christophe Girard, náměstek starosty Paříže pro oblast kultury. „Všichni si uvědomují, že zločinci používají sofistikované metody a že hodnota uměleckých děl je dnes nedozírná.“

Významná muzea od Bostonu po Egypt už dostala ohledně bezpečnostního systému výstražné varování. Ale Francie a Itálie jsou vzhledem ke svému nepřebernému kulturnímu bohatství loupežemi ohroženy daleko více. Alespoň podle údajů Interpolu, mezinárodní policejní organizace se sídlem v Lyonu, která má ve své databázi kradených uměleckých předmětů, již vytvořila v loňském roce, na 35 000 položek. Karl Heinz Kind, který v Interpolu řídí oddělení uměleckých předmětů, se vysmívá filmovému klišé snímku „Aféra Thomase Crowna“, který vypráví o loupeži Monetova díla, za níž stáli bohatí sběratelé. „Čirá fikce,“ říká. Jak lze usoudit z vloupání do pařížského Muzea moderního umění a do bytu Picassovy dědičky, pýchou zlodějů je spíše smysl pro organizaci, tvrdí Robert Wittman. Tento bývalý agent FBI Wittman infiltroval zločineckou bandu v jižní Francii, kde se vydával za bohatého odborníka z Filadelfie, a pomáhal tak policii vypátrat obraz Moneta a další plátna ukradená v roce 2007 v Nice.

„Lze jen těžko identifikovat, jakým způsobem jsou organizovaní,“ vysvětluje Wittman, autor knihy Priceless [Nevyčíslitelná], v níž o některých z těchto kriminálních živlů píše, stejně jako o své zkušenosti infiltrovaného agenta. „Mají rozesety různé buňky po celé zemi a každá taková buňka ví, co dělají ty ostatní. Pokud skupina v Marseille najde kupce, oznámí to ostatním. Nikdo tu není odborníkem. Jsou to zloději, tečka.“

„Jako řetězec DNA“

Stojí tento typ gangu za loupeží v Muzeu moderního umění v Paříži? Charles Hill, bývalý vyšetřovatel Scotland Yardu, z něhož se stal později soukromý detektiv, do tohoto prostředí pronikl, aby zde našel „Výkřik“ od Edvarda Muncha, který zmizel z Národní galerie v Oslu v roce 1994. Rovněž zde objevil Vermeera, kterého irští zloději ukradli v jednom britském sídle. „Tyto skupiny připomínají řetězec DNA; všechny články jsou napojeny na tentýž řetězec,“ upřesňuje Hill. „Jsou v úzkém kontaktu s gangy v Belgii a Holandsku, zejména co se týká přechovávání děl.“ Francouzská policie a soudce pověřený vyšetřováním sice nejsou ve věci probíhajícího pátrání příliš sdílní, nicméně popírají, že by byl do případu zapleten Gang de la Brise de Mer [korsický kriminální gang].

Podle odborníků je krádež uměleckého díla poměrně snadnou záležitostí. Nejtěžší je ho potom prodat, neboť to vyžaduje organizaci a distribuční síť. Zloději se dopouštějí nejčastěji chyb právě při prodeji, říká Wittman, podle nějž jsou tito lidé většinou lepšími zloději než obchodníky.

Nedávná aféra v Německu ilustruje nebezpečí spojené právě s uvedením díla na trh: čtyři muži – z toho dva advokáti – byli letos v létě zadrženi při pokusu sjednat finanční dohodu o restituci osmi obrazů v celkové hodnotě 900 000 euro, které byly ukradeny ze soukromé banky Bankhaus Lampe v Düsseldorfu v roce 1998. Lupiči po sobě nezanechali žádné stopy po vloupání, žádný videozáznam, všechny dveře byly zavřeny jako obvykle.

„Výkupné“ do dnešního dne nikdo nepožadoval, říká Christophe Girard z pařížské radnice a Muzeum moderního umění se pomalu navrací ke své činnosti. Velká galerie zasvěcená pařížské škole, odkud byla ukradena Modiglianiho „Žena s vějířem“, byla vymalována a obrazy nově rozmístěny.

Paříž od té doby posílila bezpečnostní opatření, ovšem jedna věc se ve Francii nezměnila. Odsouzení pachatelé – bez ohledu na výši lupu – nemohou „vyfasovat“ víc než pět let vězení, což je standardní doba, která se v jednotlivých evropských zemích lehce liší. Pokud tak padnou v zářijovém procesu nějaké rozsudky, pak dotyčným osobám nehrozí zřejmě víc než dvouletý trest, říká advokát Picassovy rodiny Baratelli.

Malba

Egon Schiele je už zase s milenkou

„Egon a Wally opět spolu,“ píše s potěšením Le Monde. V pondělí 23. srpna se portrét Wally Neuzilové, modelky a milenky Egona Schieleho, vrátil zpět do vídeňského Leopoldova muzea na své místo vedle Autoportrétu rakouského umělce. Cenný obraz, který v roce 1938 ukradl salcburský obchodník Friedrich Welz a který poté získal zpátky do svého vlastnictví sběratel Rudolf Leopold, nechalo po výstavě v roce 1998 zabavit newyorkské muzeum moderního umění MoMa. Teprve po smrti osmdesátiletého Leopolda a vyplacení 15 milionů euro dědicům původní majitelky se dílo mohlo vrátit přes Atlantický oceán zpět.