Vyberte si jazyk
Evropa potřebuje jakýsi „virtuální salon“, kde by mohla diskutovat. Před 150 lety, to znamená v době, kdy žila moje pra-pra-prababička, ještě žádná evropská země demokracií nebyla. Všeobecné volební právo bylo zavedeno na konci 19. století a pro ženy ještě později. A Švédsku trvalo dlouho, než zareagovalo.
Každou zemí tato reforma hluboce otřásla. Dovést ji úspěšně do konce se podařilo díky tomu, že už dlouho předtím rostl tlak na uskutečnění změn. Tento tlak se vyvíjel mimo mocenskou sféru, ve svobodném tisku, v románech, na divadelní scéně a uvnitř odborů. Rozmachu demokracie předcházela mediální revoluce, která se příliš neliší od té, jakou zažíváme dnes.
Tržiště idejí nabralo na velikosti. Lidé, kteří až doposud neměli možnost vyjádřit své stanovisko, najednou dostali slovo a volební právo. Dosud nevídaný „virtuální salon“ otevřel své brány.
Demokracie začíná veřejnou debatou
Ve čtyřicátých letech 19. století se nové myšlenky týkající se budoucí společnosti začaly konkretizovat v nové veřejné sféře, v tisku, v korespondenci. Opojení novým diskusním prostorem – svobodným tiskem – v 19. století lze přirovnat k dnešnímu opojení internetem. K pocitu, že to, co nás obklopuje, je nově přístupný rozměr reality.
Demokracie začíná veřejnou debatou. Muselo přijítarabské jaro, abychom skutečně pochopili, že internet otevřel komunikační cesty, které stály u zrodu procesu, včetně toho pouličního. Co se ale děje uvnitř Evropské unie? Často dnes slýcháme, že společná měna jako euro nemůže existovat bez toho, aby za ní stála silná centrální moc vzbuzující důvěru.
Centrální vláda byla posilována postupně spolu s novými pravidly. Ale demokracie, kterou Evropa hrdě označovala za své tvrdé jádro, je ještě příliš nenápadná. Kde jsou velké debaty, jež by měly Evropany spojovat? Evropská unie je v médiích všudypřítomná; hodinu co hodinu, summit po summitu je tříděna do různých rubrik: neúspěchy, nedůvěra, bezprostředně hrozící katastrofy.
Kde se mluví o tom, co má Evropa společného?
Evropská politika se předně vyznačuje agresivitou mezi jednotlivými státy. A my ostatní Evropané se všechno toto dozvídáme z našich televizních novin a národních deníků a časopisů. Žijeme zcela ponořeni do svých národních koncepcí: od rána do večera jsme krmeni reportážemi, kde se Řekové pouštějí do Němců a Němci zase do Řeků.
I u dobře zásobených novinových stánků, kde se pulty prohýbají pod tíhou zahraničních novin, byste evropský názorový časopis hledali marně. Najdete tu pouze německé či anglické časopisy o historii věnované zašlé slávě toho kterého národa: Die Zeit se ve zvláštním čísle zabývá „rozsahem vlivu Fridricha Velikého“ a BBC History hlásá: „Vše, co byste měli vědět o britském impériu“.
Kde se ale mluví o tom, co má Evropa společného? O dějinách, které tu navzdory všemu existují, nad rámcem jednotlivých národních dějin? Ano, společnosti provozující železniční dráhy byly státní, ale opojný zážitek z prvních jízd vlakem byl společný a vlakové jízdní řády sblížily státy jeden po druhém.
Evropa je vystavena novým zkouškám
V evropských hlavních městech vznikla národní muzea prakticky ve stejnou dobu a na téměř stejných základech. Rovněž boj za volební právo překonal hranice. A my přitom dějiny třídíme podle etnického a národnostního původu.
Dějiny švédského umění se v knihovnách nacházejí na jiné poličce než dějiny dánského umění, jako kdyby byly radikálně odlišné. Totéž platí pro hudbu, ekonomii a politiku, přestože se ve skutečnosti myšlenky, peníze a melodie na hranicích nikdy nezastavily.
Evropa je vystavena novým zkouškám. Fiktivní společenství, jak si je představovali stoupenci včerejších nacionalismů, se probudila a začala vykřikovat, že je potřeba „vypudit a zahnat domů“ ty, co „tu nemají co dělat“. Člověk si klade otázku, kdy přijde den, kdy se z evropské veřejné sféry zrodí velké evropské společenství. A kdy se Evropané začnou dovolávat veřejného dialogu jdoucího nad rámec evropských summitů. Kdy se otevřou brány nového evropského „virtuálního salonu“, kde se diskuze přestane omezovat na otázku, která země vyhraje Eurovizi.
