Kdyby Ježíš nosil burku…

Zákaz nošení burky, o němž se vede debata v některých evropských zemích, a dokonce i v Egyptě a v Sýrii, podtrhuje pokrytectví Západu, soudí německá filozofka Andrea Roedigová. Je-li burka považována za nástroj útisku, nevypovídá krucifix o fascinaci mučením?

Zveřejněno dne 21 července 2010 v 15:01

Kdyby Ježíš nosil burku, visely by ještě ve třídách a v kancelářích na stěnách křesťanské kříže? Debata o islámském závoji zahalujícím celé tělo dnes vzplanula v nejrůznějších částech světa. Polemika vypukla v souvislosti s – dnes schváleným – zákazem nošení burky a nikábu na veřejnosti ve Francii a v Belgii, který chce napodobit i Španělsko a Velká Británie. Zákaz nošení integrálního závoje na syrských univerzitách [zveřejněný 18. července] se nicméně neřídí stejnou logikou, protože argumenty prezentované v arabském světě a v evropské debatě nejsou tytéž.

V Evropě je zákaz nošení burky nutně součástí kontextu, v němž islám konkuruje křesťanské kultuře. Dobře tu funguje politika dvojího metru. Návrhy zákona proti nošení islámského závoje nedoprovází příval nadšení, ale občané je přijímají dobře. Tyto „pohyblivé klece“ – jejichž nošení nefiguruje mezi povinnostmi, jež ukládá Korán – nejsou ani tak výrazem náboženské povinnosti jako spíše děsivým nástrojem mužské nadřazenosti. Ženy jsou poníženy do stavu hmyzu, píše jedna novinářka. Západ si tak burku spojuje s kafkovskou proměnou.

Přitom podíváme-li se lépe, není morbidní šarm Krista na kříži také nijak neškodný. Co si pomyslet o kultuře, která vyzvedla mučicí nástroj na roveň symbolu? S odstupem vidíme, že exhibicionismus a fetišismus utrpení v tradičních západních křesťanských představách jsou stejně tak zarážející jako absurdní povinnost zahalovat své tělo, která platí v mnoha islámských zemích. Kdyby nám obraz Krista na kříži s tváří znetvořenou bolestí a s krvácejícími ranami, s nímž se v hojné míře setkáváme, nebyl tak důvěrně známý, možná bychom řekli, že může v mnoha krajinách působit jako rušivý element veřejné povahy.

Evropa je tolerantní jen k sobě samé

Kříž, ať už s Kristem, či bez Krista, je rafinovaným symbolem znázorňujícím smrt a zároveň její překročení. Mučicí nástroj je symbolem naděje, protože ukřižovaný vstal z mrtvých. Nicméně je to delikátní otázka, protože se můžeme ptát, zda mohou obrazy skutečně vyjadřovat opak toho, co znázorňují.

Západní kultura je přirozeně tolerantnější k vlastním symbolům než k symbolům svých jižních sousedů. Nicméně je třeba přiznat, že její symboly nejsou ani víc neškodné, ani méně kruté. Co se týká islámské misogynie, má do ní Západ těžko co mluvit, neboť v jedné z jeho hlavních církví je ženám stále zapovězeno vykonávat úřad a leckteré oděvy řádových sester burku v mnohém připomínají.

Protiklad mezi explicitní křesťanskou kulturou a zákazem zobrazování v islámu vykrystalizoval v boj mezi uznávanými symboly – obnaženým Kristem a zahalenými ženami. Příčinou toho, že Západ považuje závoj za tak šokující a nelidský, je kultura okázalého zobrazování slučující svobodu s odhalováním, ať už se jedná o zobrazení hříchů, těla či Boha. Naopak islám se podobně jako židovství nevyjadřuje prostřednictvím obrazů, ale skrze poslušnost pravidlům.

V Německu vědí, jak na to

Nutkání, které nás vede k tomu, striktně zakázat na veřejnosti burku, ale už ne kříž, je ve skutečnosti jen opakování dávného kulturního sporu kolem jedné víry, jednoho zákona a jednoho zákazu – „neučiníš sobě rytiny“ – který křesťanství nikdy nerespektovalo. Zákaz nošení burky ve Francii a v Belgii tedy souvisí se zákazem zakazovat zobrazování. Proč ale takové opatření? Co je na tom tak zlého?

Je na čase, aby evropské země v debatě o burce uznaly vlastní jednostrannost a kulturní inkoherence. Nejde o to, banalizovat islámský závoj, který zůstává nástrojem podřízenosti. Je ale třeba ho zakazovat na úrovni státu?

Tato velká sekulární čistka veřejného prostoru umožňuje udělat si trochu místo, přináší ale rovněž ochuzení a sekulární dohled. Možná by bylo lepší vydat se prostřední cestou, tak jak to dělá německá ústava, která dává do spojitosti princip neutrality státu a záruku svobody vyznání. Oddělení církve od státu je tak sice méně zřetelné, ale tento stav reflektuje složitost náboženských otázek a umožňuje tolerovat kříž, závoj i burku. Princip „neutrality skrze pluralitu“ spočívá v občasné jasnozřivosti a odolnosti. A právě to je třeba od Evropy žádat.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma