Zpráva Fiktivní seriál: Konečná zastávka pro euro 4/4

Konec partie v Šanghaji

Poslední část politické fikce deníku Le Monde. Po týdnech vyšetřování se reportér deníku Wall Street Journal konečně setkal s autorem dokumentu, který otřásá celou eurozónou a šíří paniku na světových burzách.

Zveřejněno dne 17 srpna 2011 v 14:58

Neděle 10. června 2012, 9 hodin, Šanghaj. Ze svého křesla v lobby hotelu Sofitel pozoruje Alice J. Singerová, jak kolem ní přecházejí brazilští, američtí a korejští obchodníci. Před očima jí defiluje celá obchodní planeta. Vybavení hotelu je dost všední. Kdyby nebylo exotických rysů většiny návštěvníků, dalo by se věřit, že je ve svém domovském městě, ve Frankfurtu nad Mohanem.

Alice se během posledních několika měsíců opravdu nudila – až do chvíle, kdy potkala Matta. Spekulant s dluhopisy pracující pro banku Goldman Sachs Matt se dokázal v provinčním městě zabydlet bez toho, aby ztratil svůj newyorský humor. To on jí opravdu otevřel dveře města dokořán. To on jí poprvé vyprávěl o „Ingovi“. „Trvá na tom, že chce mluvit se zpravodajem velkého anglosaského deníku,“ řekl jí. To bylo před třemi týdny.

S „Ingem“ mluvila už dvakrát. Nejdřív se jí zdál paranoidní. Opatrný jako Sioux. Ale Matt měl pravdu: stálo to za to. Narazila na zdroj přílivové vlny, se kterou ECB bojovala už několik týdnů. Nemohla věřit svým uším. V den jejich třetí schůzky se Ingo neukázal. Druhý den dostala vzkaz ze Šanghaje. „Nechci mluvit s nikým jiným, než s Vámi, a jen z očí do očí.“ To jí stačilo, aby šéfredaktora přemluvila, aby ji poslal za jejím informátorem do Číny. A tak se tohoto nedělního rána ocitla 9000 kilometrů daleko od své základny.

„Alice?“

Newsletter v češtině

„Dobrý den Ingo. To je ale překvapení!“ říká se smíchem.

„Pojďme se projít.“

Řev dopravy na ulici je přímo pekelný. Zamíří k parku.

„Pořád ještě nerozumím tomu, jak vás napadlo napsat tu zprávu, kterou jste mi ukázal, Ingo? Proč vlastnoručně napsat falešnou koaliční smlouvu mezi CDU-CSU a FDP?“

„S tím nápadem přišel Marcus, kamarád, který pracuje v hamburské firmě na RPG hry. Jednoho dne byl náhodou ve Frankfurtu a já jsem mu povídal o tom, jak s Johannesem, kolegou z Reuters, trávíme dny tím, že si vymýšlíme simulace. Řekl mi: Vytvoř mi politicko-finanční hru na téma Pád Merkelové a já to ukážu šéfovi. Vyděláte balík. Hned jsem zavolal Johannesovi do Londýna a tu samou noc jsme začali na materiálu pracovat. To tehdy mě napadlo to s tou koaliční smlouvou. Dokonce jsem nakreslil i stomarkovou bankovku s obrázkem Adenauera a Pračkou [Waschmachine je přezdívka kanceláře, ve které Merkelová sídlí – pozn. překl.].“

Naši dva přátelé si tak několik týdnů hráli na stvořitele. Psali scénáře, simulovali burzovní krachy a posílali si texty a PNG soubory mezi Londýnem a Frankfurtem. Když se 19. května Ingo dozvěděl o informaci deníku Spiegel Online o chystaném komplotu proti Merkelové, okamžitě v přiloženém dokumentu rozeznal svoji koaliční smlouvu.

„Od té chvíle jsem začal mít velké obavy. Nechápal jsem, jak se naše materiály mohly ocitnout na stránkách Spiegelu a hlavně proč byly vydávány za pravé důvěrné dokumenty.“

„Nikdo vám nezavolal?“

„Nikdo.“

„Ale jak ty dokumenty mohly uniknout?“

„Snad počítačové pirátství. Nebyli jsme opatrní. Pro nás to byla jen hra.“

Než Alice z Evropy odjela, mluvila v Londýně s Johannesem. Ten ji přivedl na stopu svých kolegů v investičním fondu, pro který pracoval. Někdo očividně manipuloval se složkou s falešnými dokumenty. I Johannes se mezitím vypařil.

„Když to vyšlo, chtěl jsem jít na policii. Ale Johannes mi řekl: Nech to být, řeknou si, že sis to vymyslel.“

„Ale teď vám hrozí postih za manipulaci s cenami.“

„No, tady určitě ne.“

„Vy se neplánujete vrátit?“

„Abych tam byl, až to bouchne? Díky, ne.“

Alice tak má všechny kousky skládanky. Do Šanghaje přijela především proto, aby nahrála poslední svědectví a získala USB klíč s dokumenty, které jí Ingo slíbil.

„Díky,“ řekne, když schovává klíč do kabelky.

Ví toho teď víc, než sám Ingo. Díky zdrojům, které má ten deník v Londýně, se jí podařilo zjistit, že dokumenty byly předány vedoucímu fondu, kde Johannes pracoval, Ministerstvu zahraničí a MI6. CIA, která byla nejdříve nedůvěřivá, je nakonec uznala za pravé na základě informací od svých vlastních informátorů v německých politických kruzích.

V 10 hodin dorazí Alice zpátky do hotelu Ibis. Do uzávěrky novin zbývají dvě hodiny. Musí už jen přidat několik citací. New Yorku slíbila svůj článek na poledne šanghajského času. To bude na východním pobřeží Spojených států teprve sobota, osm hodin večer. Myšlenka, že ve Frankfurtu a v Paříži si její článek přečtou teprve v neděli ráno, tedy v hodinu, kdy právě dělala rozhovor s Ingem, je uchvacující. Nikdy nepřemýšlela o tom, že Číňané žijí vůči ní s jedenáctihodinovým „předstihem“.

Neděle 17. června 2012, 19 hodin, Šanghaj. Alice právě stojí u odbavovací přepážky pro nejbližší let do New Yorku. V Paříži je 8 hodin. Francouzský ministr zemědělství Bruno Le Maire si ve svém pařížském bytě vychutnává několik hodin klidu. Za chvíli pojede do města Evreux, kde je radním, aby spolu se svou ženou a dvěma syny volil v parlamentních volbách. O své křeslo se popravdě řečeno moc nebojí.

Přebírá hromadu víkendových novin, které mu domů doručil člen jízdní policie. Francouzský tisk nemluví o ničem jiném, než o nebezpečí sílícího vlivu Národní fronty, o scénáři menšinové vlády a o převzetí Société générale bankou JPMorgan. Poslanec sáhne s těžkým srdcem po Wall Street Journalu. Na první straně jeho pozornost přiláká záhadný titulek.

„Leaked Document Fake“ [Uniklý dokument je falešný]. Od naší zvláštní dopisovatelky Alice J. Singerové v Šanghaji.

„Údajný komplot proti kancléřce Angele Merkelové, který v minulých týdnech zavinil podivuhodný pád na finančních trzích, je ve skutečnosti vulgární vtip. Osudná fáma vzešla z obchodních sálů ve Frankfurtu. Kvůli sérii neuvěřitelných náhod ji nakonec nejvyšší autority evropských i amerických zpravodajských služeb uznaly za pravou, načež byla 19. května ,zveřejněna’ deníkem Spiegel Online. Tato údajná tajná smlouva, kterou německý týdeník publikoval, byla však padělkem. V Šanghaji, kde se dotyčný skrývá, se WSJ setkal s mužem, který byl u zrodu aféry, jež přivedla Španělsko na pokraj bankrotu…“

Článek zabírá celé tři sloupce a přerušován je neuvěřitelnými sděleními dotyčného obchodníka. „Aféra očividně sloužila zájmům řady investičních fondů, které během posledních týdnů posílily své krátké pozice na okrajových státních dluzích a evropských finančních trzích, které jsou nejvíce vystaveny rizikům. Tito investoři, kteří měli přístup k důvěrným, avšak mylným informacím, jež velvyslanectví šířila, by bývali na celé aféře prodělali, kdyby nebylo rozhodnutí německého Ústavního soudu z 11. května, které mělo na trhy silně negativní vliv.“ „Jde o zvlášť ironickou a amorální shodu náhod, komentuje to jeden z analytiků. I když jejich zdroje byly falešné, Ústavní soud svým způsobem potvrdil správnost jejich očekávání. Stalo se tak ale příliš brzy, což snížilo konečné zisky. Jen Paulson & Co., firma vedená Johnem Paulsenem, na operaci mohla vydělat několik stovek milionů dolarů za čtvrtletí...“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma