Levně po Evropě

Od té doby, co padly hranice mezi jednotlivými státy, se zrodila i touha po svobodném cestování, které přitom na prázdninovém rozpočtu nezanechá těžko odstranitelné následky. Pokud si z nedostatku finančních prostředků nemůžeme dovolit ani letní dovolenou v Evropě, někde mezi norským Severním mysem a Kyprem, pak pro nás Schengenský prostor nemá valnou cenu.

Tento problém se týká především mladých Evropanů, kteří mají chuť toulat se napříč zeměpisnými pásmy. Studenti ale nejsou jediní, kterým chybí peníze na prázdniny. I mladí aktivně pracující lidé si chtějí užívat, bez toho aby je po návratu z dovolené čekalo dlouhé období utahování opasků. Proto je spolujízda nejlépe padnoucím řešením pro každou oprávněnou touhu po cestování.

Spolujízda, v angličtině „car-sharing“, samozřejmě není žádnou novinkou. Německé středisko pro spolujízdu nabízí už několik let své služby lidem, kteří se chtějí dostat z jednoho koutu evropského kontinentu na druhý. Podobná střediska existují také například v Itálii (ICS) nebo ve Francii (FEDUCO), a přestože začínaly později, jejich klientské databáze hlásí slibné začátky.

Těžko spočítat množství „amatérských“ webových stránek, které nabízejí spolujízdu přes internet paralelně s komerčnějšími portály (na nichž jsou ustanovena pravidla a za přístup se platí). Třeba pro Pařížany existuje více než 80 portálů, díky nimž se lze dostat zdarma k drobným inzerátům s levnými nabídkami. Mezi nejznámější a v Evropě nejpoužívanější patří: [www.mit fahrgelegenheit.de](http://www.mit fahrgelegenheit.de) v Německu, www.trasportiamoci.it v Itálii a www.covoiturage.fr ve Francii. V České republice lze hledat na stránkách www.autospolujizda.cz.

Jasná filozofie těchto portálů, evidentně podporujících šetrný přístup k přírodě, by se mohla stát manifestem. Kromě nižší ceny za přepravu jak pro řidiče, tak pro spolucestující je pro mnohé uživatele velice důležité a žádoucí snížit tímto způsobem také počet vozidel na evropských silnicích a dílnicích. Můžeme tedy bez přehánění mluvit o zrodu „biokompatibilního“ sociálního chování.

Z etických principů a ze zvědavosti si můžeme nyní, když vyloučíme z dopravních prostředků příliš drahý vlak, zvyknout brát s sebou do auta několikačlenný spolucestující tým. Například cesta mezi Paříží a Prahou vychází v závislosti na počtu osob na 40 až 60 euro. Pro srovnání: podle tarifů francouzských a německých železničních dopravců (SNCF a DB) přijde cesta z Paříže do Frankfurtu vlakem s místenkou na 106 euro (a je to mimochodem jen polovina trasy mezi Francií a ČR). A i když lze namítnout, že tu jsou ještě levné charterové lety, pak nesmíme zapomínat na přepravu z letiště na letiště, která také něco stojí, a to ne zrovna málo.

Anna měla možnost procestovat část Evropy spolu se dvěma Němci, jedním Čechem a jednou Marokánkou. Z počátku byla tato mladá americká studentka, která přijela na jednoroční studijní pobyt do Paříže v rámci výměnného univerzitního programu, poněkud skeptická. Když ji její němečtí přátelé seznamovali s plánem dojet z Berlína až na Balkán s využitím služeb střediska pro spolujízdu, jen zvedla oči v sloup.

Dnes jí je tato praxe blízká a na spolujízdu změnila názor. „Ze začátku mi ten nápad přišel dost směšný, ale nakonec jsem se rozhodla zkusit něco, co jsem nikdy předtím nedělala. Neměla jsem s tím zkušenost, i když něco podobného u nás existuje také.“ A vida, jaký prospěch všichni z této malé „euroodysey“ měli. Anna se naučila pár slov německy a česky, její spolucestující zase všem vyprávěla o Maroku.

Anna se vrátila zpět do Ameriky, ale rozhodně se chce do Evropy ještě podívat. „Všechno je tu tak snadno dosažitelné. Města a místa leží blízko u sebe a cestování opravdu není drahé. Musím přiznat, že vám Evropanům trošku závidím...“