Evropská vojenská strategie v Libyi

Libye: poslední zásah mocností

V libyjské válce jde o mnohem víc než o Muammara Kaddáfího. Její výsledek bude mít dopad na celý Blízký východ a ovlivní mezinárodní politiku na celá příští desetiletí. Ve hře je totiž jeden zcela zásadní princip.

Zveřejněno dne 29 března 2011 v 16:11
Vadot  | Evropská vojenská strategie v Libyi

Zastánci vnější intervence věří, že bojují nejen za zastavení zvěrstev páchaných v Libyi, ale též za vytvoření precedentu do budoucna. Chtějí ukázat, že doby, kdy diktátor mohl libovolně masakrovat své vlastní občany, se blíží ke konci. Francouzský filosof Bernard Henri-Lévy, který sehrál svéráznou roli spojky mezi libyjskými rebely a prezidentem Nicolasem Sarkozym, prohlásil: „V této záležitosti jde o uznání ,povinnosti zasáhnout’.“

Něco podobného tvrdí i Nicholas Kristof z listu The New York Times: „Ve chvíli, kdy diktátor hubí vlastní lid, mají světové mocnosti právo i povinnost zasáhnout.“ Tuto myšlenku schválila OSN v roce 2005 a podle Kristofa svědčí intervence v Libyi o tom, že se „tento nedávno zrozený koncept začíná uplatňovat“. Bylo by pěkné věřit tomu, že doktrína „odpovědnosti k ochraně“, známá pod hovorovým označením R2P, nyní dostává skutečný spád. Ve chvíli, kdy povstalecké jednotky rychle postupují podél libyjského pobřeží, budou mít stoupenci této intervence určitě radost.

Ale skutečnost je taková, že libyjská válka přinese spíše poslední vzepětí liberálního intervencionismu než jeho nový úsvit. Je tvrdou realitou, že západní velmoci, které jsou největšími zastánci této myšlenky, nebudou mít k provedení dalších zahraničních intervencí hospodářskou sílu ani podporu veřejnosti. A hospodářské velmoci na vzestupu – Čína, Indie, Brazílie – se k celému konceptu staví dost skepticky.

Velmoci jsou chudší, opatrnější a sebestřednější

Británie, Francie a USA rezoluci OSN schvalující použití síly v Libyi odhlasovaly. Avšak novodobé seskupení známé pod označením BRICS – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – se hlasování zdrželo. Nikdo z nich nemá na plukovníka Kaddáfího moc času. Země jako Čína, Indie a Brazílie toho mohou v zahraničních intervencích jen málo získat a hodně ztratit a riskovat při tom peníze, muže a vliv. Jejich instinkt jim velí hledět si svého a soustředit se na dlouhodobý cíl v podobě vlastní hospodářské síly. Masakr v Libyi je bezpochyby něco politováníhodného, ale Benghází je od Pekingu či Brazílie dost daleko.

Newsletter v češtině

Je tu pár komplikací. Německo se zdrželo hlasování, a tím se postavilo mimo západní hlavní proud. Jižní Afrika, která byla pozvána na další summit zemí BRICS, pro libyjskou rezoluci hlasovala, ale poté bombardování hlasitě kritizovala. Celkem vzato se zdánlivě nic moc nezměnilo. Etablované západní velmoci stále mají misionářský zápal dávat svět do pořádku. Nové velmoci jsou mnohem opatrnější a sebestřednější. Avšak západní velmoci zápasí s úbytkem finančních prostředků. Britové nedávno oznámili velké rozpočtové škrty a s rozpočtovým deficitem a udržením státu blahobytu zápasí i Francouzi.

Nepoměr mezi ambicemi a možnostmi

Přímo hmatatelné bylo i váhání amerického vojenského establishmentu ohledně závazku v Libyi. Prezident Barack Obama a jeho generálové jsou si vědomi toho, že doby, kdy si americký prezident mohl dovolit prohlásit, že Amerika udělá „cokoliv bude zapotřebí“, je pryč. Admirál Mike Mullen, předseda Sboru náčelníků štábů USA, prohlásil, že největší hrozbu americké bezpečnosti představuje rozpočtový deficit. V postirácké a postafghánské éře mají též vojenské operace v zahraničí nízkou podporu americké veřejnosti.

Samozřejmě pokud bude mít libyjská intervence rychlý a úspěšný závěr – plukovník Kaddáfí bude odstraněn a v Tripolisu budou jásat davy – potom to bude pro liberální intervencionismus vzpruha. Ale úspěch by mohl představovat stejnou nástrahu jako prohra. Každá úspěšná intervence zvýší poptávku po dalším zásahu – a nedostatek možných kandidátů rozhodně hrozit nebude. Skutečně, tuto otázku už teď vyvolává pohled na syrskou vládu, jak střílí své vlastní občany. Avšak čím více bude požadavků na západní mocnosti, tím bude jasnější rostoucí nepoměr mezi ambicemi a možnostmi.

USA už nechtějí být světovým četníkem

Tato mezera by se dala jednoho dne zaplnit, pokud by státy BRICS a další mocnosti na vzestupu změnily k liberálnímu intervencionismu svůj postoj. Ale sotva něco naznačuje, že by tomu tak mělo být. Čínská vláda, která má na paměti události z náměstí Nebeského klidu v roce 1989, se hluboce obává myšlenky, že by cizinci měli právo intervenovat proti porušování lidských práv v suverénním státě. To samé platí i pro Rusy kvůli Čečensku.

Indie, Brazílie a Jižní Afrika jsou demokratickými státy, které nepotřebují nouzové plány na střílení vlastních občanů. Ale jejich koloniální zkušenosti je vedou k tomu, aby se na motivaci západních mocností, které používají vojenskou sílu po celém světě, dívaly skepticky. Navíc to jsou nové velmoci, které ještě nejsou zvyklé myslet globálně. Oproti tomu Británie a Francie si instinkt myslet globálně zachovaly, aniž by měly prostředky, kterými by jej podpořily. Dokonce i USA, zdaleka největší vojenská mocnost, dává jasně najevo že ztrácejí zájem být světovým četníkem.

Za viktoriánských časů Britové zpívali: „My do boje nechceme, ale hurá, když tam budeme/ lodě máme, muže máme a rozhodně nezchudneme.“ Libyjská intervence bude znamenat spíš poslední zapění této písně než siláckou výpověď o nové době.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!