Malí otroci bílého zlata

Každý podzim musejí děti v Uzbekistánu pracovat na bavlníkových polích. Z jejich nucené práce těží některé evropské podniky a nezdá se, že by to úřadům jejich země nějak zvlášť vadilo.

Zveřejněno dne 29 října 2010 v 12:52
AHRCA.org  | Uzbecké děti jsou nuceny sbírat bavlnu, region Khorezm v severozápadním Uzbekistánu

V Uzbekistánu začínají letní prázdniny v době, kdy začnou klesat teploty, tedy někdy uprostřed září. Děti mají dobré dva měsíce prázdnin, ale jen málo z nich je tráví s rodiči. Musejí totiž sloužit zemi a pracovat na polích. V období sklizně začíná v této středoasijské republice obskurní rituál, upomínající na komanda sovětských pracovníků: prezident Islam Karimov mobilizuje lid. Přibližně dva miliony školáků jsou posílány na sklizeň „bílého zlata“, jak se bavlně přezdívalo už v době Stalina.

Pro uzbecké elitní třídy je bavlna po zemním plynu a zlatu jedním z hlavních zdrojů příjmů. Její cena nikdy nebyla tak vysoká jako dnes. Uzbeckým dětem to ale radost nedělá. Když byla Navira loni poslána na sklizeň, bylo jí jedenáct let. Po celý jeden měsíc musela každý den se svojí třídou v sedm hodin na pole sbírat bavlnu až do podvečera. Děti měly za úkol sesbírat deset kilo bavlny denně. „Nasbírala jsem sotva tři kila,“ přiznává Navira. Její mzda činila 60 sumů za kilo, sotva tři centimy eura. Starší školáci na tom byli ještě hůř: jejich mzdu si ponechali učitelé a ti, kdo nedokázali udržet tempo, byli biti. V říjnu roku 2008 se dokonce jedna sedmnáctiletá dívka na kraji pole oběsila. Nevydržela nátlak, který na ni vyvíjel učitel, stálo v devíti řádcích shrnujících okolnosti její smrti.

Jen dětské otroctví

Země praktikuje „dětské otroctví,“ nic víc, nic míň, říká Joanna Ewartová-Jamesová z nevládní organizace Anti Slavery International, která se nedávno účastnila mezinárodních konferencí o bavlně v Texasu a v Liverpoolu, kde byli přítomni i významní aktéři bavlnářského odvětví, jako švýcarská skupina Reinhart nebo brémská společnost Otto Stadtlander. Otázky dětské nucené práce nikdo nepovažoval za závažné.

Bezstarostnost vládnoucí v sektoru by ale nemusela mít dlouhého trvání. Na sedm evropských společností obchodujících s bavlnou už byla podána žaloba u OECD. Tyto podniky čelí obvinění z toho, že v rozporu s principy OECD, které se týkají nadnárodních společností, těží z nucené práce uzbeckých dětí.

V Německu podalo Evropské centrum pro ústavní a lidská práva (ECCHR) žalobu proti společnosti Otto Stadtlander, jednomu z předních evropských aktérů v tomto odvětví, jehož roční obrat převyšuje stovky milionů eur. Podnik má už několik let kancelář v Taškentu [hlavním městě Uzbekistánu] a udržuje dobré vztahy s režimem prezidenta Karimova. Podle koordinátorky ECCHR Miriam Saageové-Massové je Stadtlander do porušování lidských práv rovněž zapleten.

Kapitalismus na komunistický způsob

Mohla by to být choulostivá aféra. OECD má k dispozici různá „opatření“ podobná zákonům, které ale nemají donucovací charakter. Žaloby také odhalují absurdní právní vakuum: podniky, které těží z porušování lidských práv, nenesou prakticky žádnou právní zodpovědnost. Bylo by tedy rozumné doprovodit tato opatření sankcemi, jako například zastavením přísunu hospodářské pomoci. Nicméně většinu členských zemí OECD tohle nezajímá, tvrdí Saageová-Massová: „Obvykle jsou velice apatické.

Stejně dobré vztahy, jako s Karimovým režimem udržuje Otto Stadtlander, s ním má i německá vláda. Berlín s prezidentem Karimovem uzavřel „nové partnerství“ a němečtí vojáci odlétají do Afghánistánu právě z vojenské základny v Uzbekistánu. Bývalý komunistický funkcionář Karimov přešel na kapitalismus, ale stalinistických způsobů se tím tak docela nevzdal. Je volen znovu a znovu mimořádným poměrem hlasů, a dokonce i jeho rivalové tvrdí, že ho podporují. Odpůrci režimu jsou zde rychle umlčeni. Občas po nich někdo vystřelí. V roce 2005 bylo během demonstrace v Andijanu zastřeleno 700 lidí.

Uzbecké děti jsou přínosem pro německé banky

Mnoho evropských zemí volá po sankcích proti Uzbekistánu, ale Německo se k těmto hlasům nepřipojilo. Namísto toho se němečtí ministři vypravili na místo s delegací zástupců velkých podniků. O tom, co by partnerství mohlo přinést uzbeckým dětem, vláda raději nemluví. Její mluvčí hovoří nanejvýš o „systému dohledu“ a „pravidelném dialogu“. Na obchodu s bavlnou vydělávají rovněž německé banky, jako například částečně zestátněná Commerzbank, která má v Taškentu pobočku. Naopak některé značky jako C&A nebo Wal-Mart se snaží od uzbecké bavlny distancovat.

Vysledovat stezky, kterými bavlna putuje, je složité, protože obchodníci ji kombinují s dalšími produkty. Příjmy z obchodu se surovinami každopádně na osudu uzbeckého obyvatelstva nic nezmění. Ekonomika se vždy opírá o zastaralé modely. Zpracování bavlny má ničivé dopady na životní prostředí. V oblasti Aralského moře dosahuje míra nezaměstnanosti 70 %. Režimem vězněná uzbecká aktivistka za lidská práva Umida Nijasová, která situaci monitoruje z Berlína, hovoří o pracovních úrazech a zoufalých hygienických podmínkách.

Společnost Stadtlander ale ukazuje zemi ve zcela jiném světle. Ráda sponzoruje uzbecký svátek jara pořádaný na bavlnářské burze v Brémách. Podává se tam tradiční uzbecký pokrm plov a uzbecké tanečnice tam vystupují ve třpytivých krojích. Velké plakáty na zdech ukazují město budoucnosti, tak jak si ho představuje prezident Karimov. Člověku by se mohlo zdát, že se ocitl v uzbecké televizi.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma