Ne dost evropské, ale příliš silné nato, abychom jej přehlíželi. Image: Rengim Mutevellioglu

Máme se bát Ankary?

Takřka naprosté ticho, které v Evropě následovalo po nedávných výrocích tureckého premiéra o vyhnání nelegálních arménských přistěhovalců, svědčí o ambivalentním postoji Sedmadvacítky k Turecku: nikdy nebude dost evropské na to, aby se mu otevřela brána do Unie, ale vždy moc důležité na to, aby se bez něj dalo obejít.

Zveřejněno dne 25 března 2010 v 15:36
Ne dost evropské, ale příliš silné nato, abychom jej přehlíželi. Image: Rengim Mutevellioglu

Představte si, že by Angela Merkelová pohrozila vyhnáním všech Turků bez povolení k pobytu, protože by se jí nelíbila deklarace Turecka o holocaustu. Taková reakce kancléřky by vyvolala obrovské pobouření, neboť všichni od Německa očekávají, že přijme zodpovědnost za nejtemnější kapitolu svých dějin a že bude respektovat mezinárodní právo, které vylučuje jakýkoliv kolektivní trest.

A přesto žádná evropská země výrazněji nezareagovala, když minulý týden turecký předseda vlády, kterého rozzlobily mezinárodní výtky ohledně arménské genocidy, pohrozil vyhnáním „100 000 občanů Arménské republiky žijících v Turecku ilegálně.“ To, že po tomto „výlevu“ Recepa Tayyipa Erdogana následovalo ticho, je překvapující. Evropská unie všemi svými oficiálními jazyky dodnes mlčí. Proč? Neodvážili bychom ani pomyslet na to, že evropské autority to už vzdaly a považují Turecko, které je přesto kandidátem na přistoupení, jako zvláštní zemi, která se nesoudí podle stejných norem a hodnot, ke kterým se Unie hlásí. Ne, jednají, jako by měly strach ze „ztráty Turecka“, 17. průmyslové mocnosti na světě, významnou oporu evropského energetického zásobování, „strategického pěšáka Západu“ a „most mezi žido-křesťanskou a muslimskou civilizací“.

Žádost o odpuštění i hrdost

V soukromí ti samí představitelé uznávají, že Turecko má navzdory skutečnému pokroku daleko k tomu, aby odpovídalo zásadním kritériím evropské demokracie. Jeho ústava (jejíž návrh byl představen 22. března parlamentu) a trestní zákoník obsahují články, které jsou s evropským právním acquis neslučitelné. Armáda, ač v defenzivě, zůstává stále příliš mocná. Není vyřešena kurdská otázka. Uznání genocidy Arménů zůstává tabu navzdory tisícům podpisů shromážděným v rámci výzvy „Žádáme odpuštění“, kterou zorganizovala skupina pokrokových tureckých intelektuálů. A i když se AKP, muslimská konzervativní strana, která je u moci, považuje za umírněnou, za její vlády dochází k pomalému růstu islamizace společnosti a jejích institucí.

Newsletter v češtině

Evropští zastánci přistoupení se vzhledem k vlastním pochybám ptají sami sebe, jakým způsobem zapůsobit na zdrženlivé evropské veřejné mínění, aby Ankara přibyla na seznam evropských hlavních měst. Avšak živí tak ještě bezprostřednější obavu: podráždění Turecka z důvodů evropských vytáček je zcela hmatatelné. Jestliže turecké vládní kruhy z plných plic opakují, že chtějí zakotvit v Evropě, naznačují tak, že mají i jiné alternativy a že by si mohli zvolit vlastní cestu.

Turecko si je vědomo svých demografických, hospodářských, kulturních, geopolitických a laicky náboženských trumfů a už se nepovažuje za hraničáře Evropy, jehož úkolem je bránit zájmy Západu v tom nejnestabilnějším regionu světa. Považuje se za „ústřední zemi“, která si sama definuje svou vizi a své názory. Učinila tak v případě Iráku, Izraele a Íránu, když se distancovala od evropského i amerického přístupu.

Ve slepé uličce

Po přijetí jistých „bruselských požadavků“ se Turecko zdá méně přístupné k „ústupkům“. Během vyjednávacího procesu země přišla na to, co vstup ve skutečnosti pravdu obnáší – a to zejména určitou ztrátu suverenity, která zpochybňuje základní prvky tureckého státního systému a politické kultury. Jinými slovy, pokud se Turecko stane členem Evropské unie a zachová si přitom to, co značná část jeho představitelů a veřejnosti považuje za nediskutovatelné (neumírněný nacionalismus, primát sunnitského islámu, turectví atd.), tak by toto rozšíření znamenalo, že evropský demokratický odkaz zcela změnil svou povahu. „Turecká otázka“ se nevyřeší formulkou opt-out (výjimkou) po anglicku či po dánsku, protože by to ohrozilo post-nacionalistický pluralitní politický model, o který se evropská konstrukce opírá.

Toto v Turecku dnes opravdově chápe a hlavně akceptuje jen „laicko-liberální“ či modernistická muslimská elita, která sice roste, ale je menšinová. Turecko a Evropská unie jsou ve slepé uličce. Obě budou muset jasně definovat hodnoty, o kterých se domnívají, že se od nich nemohou odchýlit. Jsme daleci kalkulům stratégů a byznysmenů. Nacházíme se v jádru zásadních otázek o směřování a osudu našich společností. V této existenciální chvíli nejde jen o Turecko.

V Ankaře

Turecko chce reformu ústavy a zalíbit se Bruselu

Vláda umírněného islamisty Recepa Tayyipa Erdogana představila 22. března návrh na revizi ústavy, který by měl uvést zákonodárný text zděděný po vojenské vládě z roku 1980 do souladu s evropskými normami. Návrh jmenovitě omezuje možnost intervence vojenských zástupců do správy institucí a politického života. Kemalistická opozice a Státní rada, turecký nejvyšší soud, se staví proti „pozměňovacím návrhům ústavy s tím, že Turecko přivedou ke katastrofě,shrnuje Milliyet, protože „soudní systém se stane rukojmím“. Podle vlády směřuje reforma naopak k „šíření demokracie“ a „aplikaci pozměňovacích návrhů, které jsou u vojenských orgánů už zavedeny, na soudní pravomoc v souladu s očekáváním EU“. Dojde nakonec k uskutečnění reformy, kterou má schválit Parlament? „To nikdo neví,“ píše turecký deník. „Turecko je natolik rozdělené, že se kompromis zdá být nedostupný“.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma