Vyberte si jazyk
Na den přesně šedesát let po deklaraci Roberta Schumana, která uvedla do chodu evropský projekt, prožívá Evropa "nejzávažnější krizi za celou svou mladou historii“, píše s notnou dávkou patosu Le Figaro. „Evropská unie včera přijala nejdůležitější historické rozhodnutí od vzniku eura v roce 1999: záchranný finanční mechanismus pro země eurozóny, které mají problémy se splácením dluhu,“ přitakává El País. „Na své narozeniny se Evropa snaží uchránit se rozpadu,“ uvádí list România libera, který se domnívá, že „pokud se až donedávna zdálo, že se problém týká pouze eurozóny, je od minulého týdne jasné, že je to problém globální“.
Rozhodnutí z 9. května, poznamenává opět El País, „představuje mezník v evropské historii“ a „rozhodující gesto“, které „vytváří základy k tomu, aby se snížila zjevná asymetrie mezi takřka dokonalou měnovou unií a chybějící politickou integrací“. „Země mohou o tuto asistenci požádat v případě ‚závažného ohrožení‘, které by mohlo vyústit ve významné finanční změny“. Fond je podle španělského deníku „určen zejména na ochranu Irska, Portugalska, Španělska a Itálie, tedy zemí, jejichž dluh v posledních dnech prudce vzrostl“.
Rodí se společná ekonomická vláda
„Vyrovná evropský stabilizační plán pochybnosti o osudu zemí, jako je Řecko, Španělsko a Portugalsko?,“ ptá se Dziennik Gazeta Prawna, který se domnívá, že „zareagují-li trhy pozitivně, můžeme být svědky obnovy důvěry v eurozónu“. Jiný polský list, Gazeta Wyborcza, je, co se týče schopnosti bruselského záchranného plánu pomoct Řecku, značně skeptický. Podle něj je to podobné, jako bychom „chtěli zastavit krvácení lepicí páskou“. Je tudíž pravděpodobné, že „budeme napříště přihlížet dalšímu dějství řecké tragédie“.
„Kdo by ještě před rokem vsadil euro na to, že se zrodí fond podpory mezi členy eurozóny?,“ klade si otázku La Tribune. „Euro vyrostlo na dogmatu, podle nějž člen klubu nesmí být zachraňován ostatními. Ale krize by mohla umožnit nemyslitelné.“ Z pohledu Libération „je rozhodnutí, k němuž sedmadvacítka – složitě – došla, prvním krokem k možnému zklidnění.
Těžko si však jen na minutku představit, že by dokázalo vyřešit chaos, který vládne v eurozóně. Poučení z řecké tragédie, která se odehrává před našima očima, je to, že Evropa neexistuje. Anebo jen málo. Události posledních dnů poukázaly na potíže ve fungování vlád, které se tváří v tvář problémům vždy raději stáhnou, než by vyvinuly záchranné úsilí na rovině společenství.
Pravda je, že EU by se měla chopit otázky krize a využít jí ke skutečné revizi svých základů.“ „Solidarita, která je tu demonstrována, vznikla pouze pod tlakem a často v reakci na veřejné mínění,“ přitakává Le Figaro: „Je tudíž velice křehká. Ale nikdy není jisté, že dojde na nejhorší, a z optimistického pohledu nám v myslích zůstane především to, že Evropa byla budována na krizích.
I přes vnitřní spory se nakonec vždy dokáže shodnout na podstatném. Z politického hlediska Evropa rovněž mění svůj charakter,“ dodává pařížský deník, podle nějž „nová finanční solidarita zrozená z této krize povede na oplátku k nové ekonomické vládě. Posílí se tak vliv velkých zemí eurozóny, jako je Francie a především pak Německo.“
Stačí vytočit berlínské číslo
„Ministři financí sedmadvacítky usilovně pracovali na dohodě, která by měla obnovit důvěru trhů v euro,“ informuje Público, který dále uvádí, že jednání v Bruselu nabralo obrátky poté, co Barack Obama, „zneklidněn“ tím, že by se krize mohla rozšířit do Spojených států, „zavolal Angele Merkelové“. „V Bílém domě jsou pochybnosti z dob Henryho Kissingera minulostí,“ dodává portugalský deník. „Nyní je jasné, které číslo vytočit, když chcete mluvit s Evropou. Je to berlínské číslo, nikoliv bruselské.“
„Jak řekl Karl Marx, ‚ten, kdo kontroluje Berlín, kontroluje Německo, a ten, kdo kontroluje Německo, kontroluje Evropu‘“, píše belgický deník De Standaard, podle nějž „to dnes platí víc než kdy dřív: v dlouhodobém horizontu je budoucnost eura a eurozóny zcela v rukou Němců. To oni rozhodnou, jestli euro vstoupí do historie jako ‚nejtrvalejší měnová dohoda evropských dějin‘. Pokud by tomu tak nebylo, mohlo by se euro stát ‚vyvrcholením evropského integračního hnutí po druhé světové válce, které skončilo po velké recesi na začátku 21. století“.
Až bude po všem, „bude Evropa ještě dlouho vzpomínat na tuto chvíli na jaře 2010, na řecké podfuky, čachry ostatních států eurozóny a hrůzu, která otřásala finančními trhy v souvislosti se stále troufalejšími sázkami na bankrot Řecka.Tyto krizové týdny ale odhalily, nakolik dnes evropská integrace pokročila,“ uzavírá Die Zeit.
