Vyberte si jazyk
V Londýně zrovna koluje následující vtip: Evropa má odteď prý dvě hlavní města. První: Berlín. A druhé, po významné pauze: Frankfurt. V Řecku zase kolují fámy, že by německá vláda mohla po volbách dát na pořad dne prominutí dluhů.
A Španělsko se drží názoru, že řešení problémů v bankovním sektoru už po 23. září nebude vůbec žádný problém a že největší břemena budou Španělsku po německých volbách sejmuta. Už není třeba se strachovat.
Ne, v Německu se nikdo nestrachuje. V těchto volbách o Evropě vůbec nikdo nediskutuje. Nikdo se neptá, zda někdo nabídne nové nápady na vyřešení krize. Tahle krize, o které už nikdo nechce ani slyšet, už svého vrcholu dosáhla. Stále ale není u konce. Nikdo se neptá na národní rizika týkající se řešení problémů bank. Nikdo se nebaví o architektuře nové Evropy, která by vyloučila opakování krize.
Bez Německa se Evropa nehne
A není možné, že se v následujícím funkčním období nejdůležitější politickou událostí stane referendum o nové ústavě? Hlasování o nové ústavě, v níž by Němci přenesli do Bruselu pár základních stavebních kamenů své suverenity?
Možné je všelicos a o všem se diskutuje - v Paříži, v Londýně, v Bruselu. Ještě nikdy v poválečné době nebyly volby do Spolkového sněmu pro sousední země tak zajímavé. Není to jen tím, že se z Angely Merkelové stala nejmocnější žena kontinentu, či, chcete-li, i celého světa. O politice se teď jednoduše mluví na příkladu jednoho životního příběhu.
Kdo rozhodne - a kdo to zaplatí?
S volbami do Spolkového sněmu si Evropa spojuje téměř očekávání spásy, jako by ráno 23. září měli všichni najít nějaké dárky jako pod vánočním stromkem. Tato nálada odráží dvě věci. První je význam, který ekonomicky dominantní Německo na kontinentu získalo. Bez Německa se v Evropě nic nepohne, o tom jsme se mohli přesvědčit v uplynulých týdnech. Nálada rovněž ukazuje tlak na nápravná opatření, který se opět nakumuloval.
Čtyři státy jsou pod ochrannou rukou zemí eurozóny. Jeden z nich, Irsko, má být ještě tento rok propuštěn. Portugalsko a Španělsko platí za stabilizované země. Řecko ještě nějakou tu pomoc potřebuje. To víme všichni. Tématem číslo dvě je rozpočet EU, po kterém mnohé státy dychtivě pošilhávají. Rozpočet zatím Evropský parlament neschválil. Jde o hodně peněz, o jejich rozdělení a o předvolební boj, který se v Evropě brzy rozpoutá. Zdá se, že se blíží hádky.
S největší dychtivostí se ale všichni dívají na Německo, od něhož si slibují vyřešení problémů v bankovním sektoru. Hlavní otázkou přitom je: Jaká musí být struktura EU, aby se nepříjemnosti již neopakovaly? Jde tu o jádro každé politiky – kdo rozhodne a kdo to zaplatí?
Německo předstírá svou nedůležitost
Německo, které má obrovský zájem na přežití eura, by tedy mělo předložit alespoň několik nápadů, jak by se v budoucnu měly rozpočty států eurozóny harmonizovat a kontrolovat, jak by měly být upraveny sociální systémy a jak by měly být rozděleny státní investice. Německo bude muset vyřešit klíčový problém: jestli se všem těm značně rozdílným členským státům někdy podaří dosáhnout alespoň trochu podobné konkurenceschopnosti, nebo zda bude nutné zavést transfery na způsob finančních vyrovnání, které probíhá mezi jednotlivými spolkovými zeměmi.
To vše se dotýká otázek rozpočtového práva, parlamentní kontroly, architektury evropské demokracie. To vše by mohlo vést ke změně německé ústavy, včetně následně nutného referenda. Celá Evropa tyto problémy vidí a napjatě se dívá na Německo. A Německo?
Německo jde v klidu k volbám. Následující den se na něj všichni ti dychtivci vrhnou jako podzimní bouře. Nečekejme zázraky, nic nebude zadarmo. Angela Merkelová svůj styl změní asi jen těžko, SPD také nedává najevo velké nadšení z eura. Můžeme ale očekávat nové reformní tempo a pár velkých obchodů. Německo může předstírat, že je malé a nedůležité, při pohledu zvenčí ale stále zůstane obrem. A Gulliverovi se nechce do pout, která jsou pro něj již připravena.
