Najednou všichni mluví ňemecky

„Evropa mluví německy!“ jásá německý poslanec Volker Kauder. Pozor, aby se to nepřehnalo, varuje Berliner Zeitung. Federace svobodných demokracií vypadá přece jen trochu jinak.

Zveřejněno dne 22 listopadu 2011 v 16:06

Když Gerhard Polt uvedl na filmové plátno v roce 1988 svůj úžasný snímek „Man spricht deutsh“ [Mluvíme ňemecky], mohli jsme se této karikatuře německých turistů v Itálii od srdce zasmát. Dva roky před sjednocením Německa bylo zřejmé, že německý blahosklonný šovinismus byl v kempech a u ‚Stammtische‘ (štamgastských stolů) běžnou záležitostí – ale také to, že západoněmecká politika byla jak myšlenkově, tak v praxi hluboce evropská a neměla žádné hegemonické ambice.

Satira se stala realitou

Dnes britský esejista Timothy Garton Ash doporučuje zavést do angličtiny nové sloveso: To kauder, které znamená tahat hospodské řeči na evropskou politickou scénu. Odkázal tím na projev šéfa parlamentní frakce CDU-CSU Volkera Kaudera přednesený na stranickém kongresu. Politický spojenec německé kancléřky Angely Merkelové v reakci na události minulého týdne se zápalem prohlásil: „Evropa najednou mluví německy!“

Volker Kauder tímto neodkazoval k bezúspěšně prosazovanému návrhu strany CDU zavést němčinu v Bruselu coby pracovní jazyk, ale k diktátu Německa, které svým sousedům vnucuje politiku úspornosti a stability, jinými slovy přísné rozpočtové disciplíny. Necelých 25 let po vzniku filmu se satira stala realitou.

Němci nevidí na německé hegemonii nic špatného

Evropa se obává německé hegemonie a Němci na tom nevidí nic špatného. Pro jejich politické lídry je to úspěch. Závěr, k němuž došli turisté v Poltově filmu – Itálie by byla nádherná země, kdyby tu nebyli Italové – se dnes ozývá i z berlínské vládní čtvrti.

Po katastrofách zapříčiněných německou hegemonizační politikou, jakou vedli Bismarck, Vilém II. a Hitler a která nakonec vedla k celkovému politickému a morálnímu kolapsu německého národa, měla integrace Spolkové republiky Německo do (západního) evropského společenství vždy dva cíle: navrátit zemi do mezinárodního společenství a zajistit ji proti hegemonizačním ambicím.

Německá Evropa nebo evropské Německo

Historickou zásluhu na důvěryhodném a zároveň úspěšném vedení takové politiky po několik desetiletí mají Konrad Adenauer, Willy Brandt a Helmut Kohl. Jakmile ale v roce 1990 vyšlo najevo, že v srdci Evropy povstane Německo sjednocené a daleko mocnější než jeho dva státní útvary, SRN a NDR, začali si němečtí sousedé, stejně jako i některé kruhy v samotném Německu klást otázku, zda tato politika bude moci přetrvat.

Helmut Kohl a jemu blízcí odpověděli slovy Thomase Manna: „Nechceme německou Evropu, ale evropské Německo.“ Na znamení dobré vůle se dokonce vzdali marky, milovaného a hýčkaného symbolu německého poválečného zázraku.

Tento vývoj byl ale provázen jistou změnu mentality, zpočátku nepříliš výraznou, která se poprvé konkrétně projevila v roce 2009 v souvislosti s rozsudkem německého ústavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy. Soud podtrhl suverenitu německého státu, jako kdyby cílem byla německá Evropa. Ale teprve s krizí eura se z této soudní interpretace stala politická praxe daleko rigidnější než všechna rozhodnutí soudců z Karlsruhe.

Lze dnes hovořit o demokratické, rovnostářské a rozmanité Evropě?

V jistém smyslu je Kauderovi třeba přičíst zásluhu na tom, že se arogantním a kategorickým chvastounstvím oprostil od pečlivě odměřeného diplomatického jazyka. Lze ale ještě hovořit o demokratické, rovnostářské a rozmanité Evropě, když jihoevropským státům eurozóny pod taktovkou Německa diktujeme, jako kdyby neměly na výběr, politiku úsporných opatření vytvořenou v Berlíně a zaváděnou údajnými odborníky? A dále, jak uvést do souladu politický nátlak, který Berlín vyvíjí na Evropskou centrální banku, a nezávislost, kterou tato instituce neustále propaguje? Merkelové lze k dobru přičíst to, že se této role nesnažila zhostit. Nicméně německá hospodářská síla, která byla předně plodem prosperujícího eura a následně letošní politiky úsporných opatření, nyní kancléřku vede k tomu, že ujmutí se vedoucí role je v jejím vlastním zájmu. Právě tak se stalo, že byl návrh na referendum v Řecku označen za hrozbu, že Francie byla nucena jít ve stopách Německa a že započatá cesta nakonec vyústila v pevné jádro inspirované německou rozpočtovou politikou, složené ze zemí eurozóny – a brzy možná jen z těch nejstabilnějších zemí eurozóny.

To, že v sobě Merkelová právě objevila vášeň pro Evropu, je dobrá zpráva. Jedná se však o zcela jinou Evropu než federaci svobodných a rovnoprávných demokracií, o jaké kdysi snili její průkopníci.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma