Národní egoismy se vracejí

Krize, která v EU vypukla po vylodění několika tisíc severoafrických běženců na pobřeží Itálie, poukazuje na to, jak moc touží členské státy mít opět navrch v otázkách, které považují za klíčové z hlediska voleb. Děje se tak ale ke škodě Unie, soudí evropský tisk.

„Bylo chybou členských států, že imigranty vyloďující se na [italském] ostrově Lampedusa považovaly za striktně vnitřní záležitost Itálie. A Itálie, která zareagovala tím, že jim umožnila volný pohyb po Evropě, konkrétně po Francii, přilila olej do ohně,“

píše NRC Handelsblad na téma absence solidarity sedmadvacítky v záležitosti severoafrických běženců. Podle nizozemského deníku jsou „populistická opatření typu přísnější kontroly na hranicích tak nanejvýš symbolická“. Bylo by efektivnější „uznat slovy a činy společnou zodpovědnost za vnější hranice Evropy a zavést společnou azylovou a imigrační politiku. To by bylo lepší řešení, než se vrátit o 26 let zpět“, do doby před Schengenskou dohodou.

V rozhovoru pro tentýž NRC vysvětluje Hugo Brandy z think-tankuCentre for European Reform, že

„krize kolem Schengenu je srovnatelná s krizí kolem jednotné měny“, protože „Schengenská dohoda se stejně jako euro opírá o sdílenou důvěru. Nyní, když některé země tuto důvěru zradily, se sahá po sankcích. V obou případech se můžeme ptát, zda je krize krokem zpět, nebo naopak urychluje integraci.“

Ve chvíli, kdy Schengenskou dohodu zpochybňuje krize vyvolaná přílivem imigrantů, který sice „nemá ‚biblické rozměry‘, jak tvrdí Paříž, nicméně je mohutný“, se Le Monde staví na její obranu:

„Schengenská dohoda uzavřená v osmdesátých letech a převážně věnovaná migračním tokům v rámci Evropy je spolu s eurem jedním z nejkrásnějších výtvorů Evropy: společná měna a žádné hranice, jaká symbolika!

Schengen je ale třeba uzpůsobit migračním tokům doby. To znamená, že je třeba pomoci státům, jako je Itálie, Řecko či Španělsko, které jsou na vnějších hranicích EU pověřeny regulací imigrace. A EU by rovněž měla nabídnout strategii dlouhodobých investic, pomoci a úvěrů svým jižním sousedům, aby se „arabské jaro“ neprojevovalo rostoucí imigrací.

To vše něco stojí. V tom tkví veškerý problém EU, kde už jen samotná myšlenka rozpočtové solidarity představuje větší tabu než kdy dřív. Francouzsko-italský dopis zaslaný Bruselu nepostačí.“

Na stránkách La Stampa tvrdí historikGian Enrico Rusconi, že současná „středomořsko-libyjská krize“ představuje oficiální konec „italsko-francouzsko-německého trojúhelníku, který ovlivnil značnou část evropské historie“:

„Německo se stáhlo samo do sebe. Francie hraje svoji hru se suverénní nenuceností. Evropská komise působí dojmem exekutivy, která si není příliš jista sama sebou, respektive je bezmocná. Itálie se cítí trochu jako oběť; nakonec se zařadí po bok těch nejsilnějších, ale v podstatě je vydána na pospas osudu.“

Rusconi evokuje „dlouhodobou vizi“ a „odhodlanost“ německých, francouzských a italských poválečných představitelů, které daly základ „dynamice mezi třemi národy, jež pohřbila starou Evropu a vybudovala novou“, a podotýká, že „tento cyklus je definitivně uzavřen, anebo prošel přinejmenším nenapravitelnou proměnou“.

„Tři národy – spolu s dvacítkou dalších – drží pohromadě institucionální vazby, jež jsou zajisté významné, a dokonce nezvratitelné, ale taktéž neefektivní, objeví-li se zásadní problémy, jako je použití vojenské síly, kontrola hranic nebo sféry vlivu. V těchto otázkách získala bývalá národní svrchovanost zřejmě opět navrch. Národní rozdíly nebo zájmy, které byly pompézně označeny za přežitek, se opět vynořily.“