Vyberte si jazyk
Svůj pracovní ateliér nazvali Limo. Nemá to nic společného ani s limonádou, ani s limuzínou. Limo znamená v esperantu „hranice“. Hranice, která fascinuje nad rámec jazyků, jež odděluje. Za ateliérem Limo stojí Simon Brunel a Nicolas Pannetier, dva mladí Francouzi, kteří nyní žijí v Berlíně. To jistě není náhoda vzhledem k tomu, že tematika hranic je v německé metropoli stále přítomna. Zmínění dva studenti architektury právě dokončili svůj dokumentární film Vnitřní hranice. Je to dlouhé putování podél bývalé železné opony od Baltu až po Jadran za těmi, které tato nedávno zmizelá hranice poznamenala na celý život. Olaf, Zbigniew, Václav a Vanda se neznají, každý ale může o této sjednocující, dělící, ničící a obnovující hranici vyprávět svůj příběh. Během léta bude na čtyřiceti různých místech, která ji protínají, promítána série sedmi portrétů. Cílem je debatovat a učit se jeden od druhého bez ohledu na demarkační čáru.
Tím, jak se Vnitřní hranice bude během léta promítat podél bývalé železné opony, se váš film vrátí tam, odkud vzešel. Odkud se vzala myšlenka na tento projekt?
Byli jsme zrovna v rakouském Štýrském Hradci, když bývalé země východního bloku vstupovaly do Evropské unie, a chtěli jsme vědět, jak se to konkrétně děje. Proto jsme jako diplomovou práci na architektuře předložili projekt databáze týkající se této hranice. Procestovali jsme tři měsíce od Baltského moře a německo-polské hranice až po Jadran ležící mezi Slovinskem a Itálií. Během této první etapy jsme chtěli zaznamenat zvuky, obrazy a dojmy, a to vždy stejnou metodou na každém z 238 míst, které jsme navštívili. Stalo se nám, že jsme během jednoho dne překročili hranice 4-5krát.
Jak se ze studijního projektu stane film?
I když byl náš projekt tak trochu neobvyklý, byl velice dobře přijat. Pak jsme se setkali s režisérkou a antropoložkou Barbarou Keifenheimovou, která nás motivovala k tomu, abychom natočili film. Rozhodli jsme se postavit projekt na principu: kousek hranice – místo – člověk. Vybrali jsme si sedm lidí z těch, které jsme poznali během první cesty, a znovu jsme se za nimi vypravili. Všechno nabralo rychlejší spád v listopadu 2007, kdy jsme se dozvěděli, že následující měsíc budou hraniční přechody zničeny. Chtěli jsme být u toho.
Film je sestaven ze sedmi portrétů, ale hlavní postavou přitom zůstává sama hranice. Co je na ní tak fascinujícího?
Hranice, to je něco viditelného a neviditelného zároveň. Hranici můžeme definovat pouze subjektivně. Máme pocit, že je to paradoxní místo. Oddělování i setkání. Je to fantaskní prostor, kde se proplétají různé perspektivy: je to čára, která dělí dvě města, dvě země a v případě železné opony i dva ideologické bloky.
Váš film umožňuje divákovi projít mnoha zeměmi, nicméně hlavním jazykem v něm zůstává němčina. Jak probíhala komunikace se sedmi aktéry?
Tím, že jsme chtěli zachovat autentičnost výpovědí, jsme si nevzali tlumočníka. Kromě jednoho setkání, kdy nám dcera maďarského hlídače v muzeu překládala jeho slova, ale z toho jsou také moc pěkné scény. Pravda je, že jsme se museli soustředit na lidi, se kterými jsme mohli komunikovat. Díky tomu jsme ale také získali zvláštní záběry, jako například ten, kdy mluvíme s polským obchodníkem, který hodně používá gesta.
Nyní se chystáte ukázat svůj film na čtyřiceti místech podél této hranice. Co od promítání očekáváte?
Film si v sobě nese poslání vrátit se na místa, kde byl natočen. Proto se znovu vydáme na cestu, tentokrát opačným směrem než při prvním výjezdu. V červenci začneme slovinským Koperem a v říjnu skončíme v Polsku. Cílem je, i při našem skromném záběru, nechat lidi přemýšlet. I když jsou nyní hranice otevřené, neznamená to, že by Evropa byla růžovým bonbónkem. Ještě je tu skryto mnoho věcí a jsou tu témata, o kterých je třeba mluvit. Po některých stránkách je film provokativní, je to jako kopnutí do mraveniště, takže očekáváme různé reakce a víme, že občas riskujeme. Chceme ale vzbudit dialog a doufáme, že film k tomu přispěje.
Sébastien Vannier
