Vyberte si jazyk
Španělsko prožívá jeden z nejtěžších okamžiků svých moderních dějin. Je svíráno kleštěmi nedůvěry, která se vznáší nad jeho finančním sektorem i veřejnými financemi, a snaží se všemi prostředky zažehnat hrozbu zahraniční intervence. Tato intervence by měla dvojnásobně negativní dopad: kromě silného psychologického efektu, který by vyvolala, by byla nepochybně spojena s dalšími ještě hlubšími obětmi, jako třeba prakticky naprostou ztrátou již beztak dost malého zbytku autonomie, která mu v této chvíli zbývá.
Kdybychom hledali podobný pocit nejistoty ohledně budoucnosti, museli bychom zajít až k některým klíčovým momentům španělského přechodu k demokracii či prvním rokům demokracie.
Jestliže vstup do Evropské unie zpečetil proces demokratizace a mezinárodní normalizace naší země, zpráva o vstupu Španělska do měnové unie spolu se skupinou nejvyspělejších zemí z našeho okolí zvýšila odedávna křehký pocit národní sebeúcty do takových extrémů, že si někteří dokonce dovolili hrát s daty 1898 [prohra ve válce se Spojenými státy a ztráta posledních kolonií] - 1998 s tím, že se uzavřelo století úpadku a neúspěchů a otevřel se zcela radikálně nový horizont. Díky tomu dokonce i v těch nejhorších okamžicích zmíněných krizí si naše země udržela rozumný kurz a jasné, neřku-li ambiciózní perspektivy.
Dvě strany jedné mince
Ničeho takového však dnes nejsme svědky, jelikož ztráta vnitřní i vnější důvěry a absence domácí i evropské perspektivy je hlavní charakteristikou krize. Možná, že právě z tohoto důvodu se jedná o první krizi, během níž mnoho Španělů nemyslí na lepší budoucnost, ale jednoduše jen na znovuzískání své nedávné minulosti a životní úrovně, kterou poznali, což značí významný psychologický posun ve srovnání s jinými významnými milníky španělského politického života. To je zřejmé z vnitřního i vnějšího hlediska.
Z vnitřního hlediska krize odhalila zemi posetou množstvím trhlin. K rapidnímu nárůstu nezaměstnanosti a stagnaci je třeba připočítat skutečnost, že stíny postupně padly i na hlavní instituce země. Monarchii, politické strany, moc soudní, španělskou národní banku, autonomní společenství, komunální organizace i finanční systém. Vytváří to dojem, že se žádné z těchto klíčových institucí – přičemž některé z nich byly a jsou nárožními kameny demokratického režimu vzešlého z ústavy z roku 1978 – nepodařilo vyhnout ztrátě důvěry občanů.
Podobné zklamání bylo možno zakusit i na evropském poli. Demokratické Španělsko a evropská integrace byly a jsou dvěma stranami jedné mince. Stejně jako nemůžeme pochopit naši nedávnou demokratickou minulost jinak než skrze Evropu, její instituce a politiky, rovněž nemůžeme činit klíčová rozhodnutí ani přemýšlet o naší budoucnosti bez evropského klíče. Ale dnes se v zemi, kde byl evropský zájem a zájem národní od sebe navzájem nerozlišitelný, přidává k pádu země i pád Evropy.
Řešení máme na dosah ruky
Nadešla hodina pravdy, Evropa zradila sama sebe a své principy: tam, kde měla převládnout evropská logika a logika společného projektu, se prosadila logika založená na národních zájmech, identitách a partikularismu. Řecko toho všeho bylo a je zřetelným důkazem: nezodpovědnost řeckých elit a absence leadershipu elit evropských vytvořily začarovaný kruh, který vede přímo k dezintegraci a rozpadu.
Právě spojení těchto národních a evropských slabostí vysvětluje, proč je vykoupení se z krize tak nákladné a nejistota tak velká.
A tak stejně jako existuje rozumná pochybnost ohledně toho, zda je stávající konfigurace systému autonomních společenství pro překonání krize spíše překážkou, či výhodou, je v evropském prostoru rovněž velmi rozšířené přesvědčení, že za krizi může špatné institucionální nastavení měnové unie, které přispělo k ekonomickým nerovnováhám, jež nás dovedly až sem. Není náhodou, že na obou úrovních – evropské i národní – mluvíme o decentralizaci, kompetencích, daních, autoritách a politické legitimitě: národní demokracie i evropský politický systém jsou vystaveny silným tlakům. Tlakům, které - v případě, že chceme nastolit rovnováhu - musíme vhodným způsobem uvolnit.
Ve Španělsku i Evropě musíme obnovit instituce a důvěru, a je tedy zřejmé, že se se stávajícím institucionálním nastavením a stávajícími mocenskými vztahy z krize ven nedostaneme. Paradoxně díky tomu můžeme mít důvěru v budoucnost: krize ve Španělsku i v Evropě je politická, a tím pádem je politické i řešení, které tedy máme na dosah ruky. Voluntarismus? Ano, právě to je to, co ve Španělsku a v Evropě potřebujeme.
