Vyberte si jazyk
„Řidič si splete strany a jede po dálnici v protisměru. Nahlásí ho rozhlas. „Řidič v protisměru?“ říká si šofér, který ho poslouchá. „To ano, asi tak stovky!“ Tím řidičem je Angela Merkelová, respektive Německo řízené Angelou Merkelovou. Jedeme v protisměru z politických a ekonomických důvodů a jsme na to pyšní. Necháváme si namluvit, že celý svět chce „naše“ peníze. Nejenže to není pravda, ale ve hře je i mnohem víc než jen naše peníze.
Angela Merkelová pracuje na nebezpečném projektu: rozmělňuje evropskou angažovanost Němců. Pokouší se nám vsugerovat myšlenku, že Evropa se zakládá na tom, na co Německo přistoupí a na co ne podle toho, zda v tom pro sebe najde nějaký krátkodobý zájem. Z Evropy se tak stává res publica amissa, „opuštěná věc veřejná“. Tohle už jsme zažili a víme, co z toho bylo. Evropa je jako Výmarská republika. A když Němci Výmar opustili, byl s demokracií konec.
Za Merkelovou hovoří bulvár
Všechny ty řeči kolem „našich peněz“ – které nám svět údajně závidí – představují nechutný způsob argumentace. Kancléřka to neříká explicitně, tuto starost přenechává svým naháněčům z populárního deníku Bild. Ani ona ani ti druzí se o Evropu příliš nezajímají. Jejich srdce a myšlenky jsou ‚atlantistické‘. Amerika přitom ztratila na své úžasnosti a přestala být spolehlivým partnerem. Kancléřka a bulvární list se dopustily velké chyby, když pohřbily ústřední myšlenku poválečné doby, podle níž průměrná mocnost jako Německo nemá mimo evropské společenství sdílející společný úděl žádnou budoucnost. Chovají se, jako kdybychom si mohli vybrat mezi cestou německou a evropskou. Až na to, že žádná německá cesta neexistuje. Co udělá Angela Merkelová, až euro zanikne a spolu s ním i schengenský prostor a veškeré výdobytky EU, které jsou plodem šedesát let trvající evropské integrace? Zacílí na Čínu?
Těsně po nástupu Hitlera k moci napsal Sebastian Haffner [protinacistický spisovatel a historik]: „nedá se to říct jinak, než že se mnoho Němců cítí být od demokracie oproštěno a osvobozeno“. Jaké pocity by zavládly v Evropě, kdyby euro spolu s Evropskou unií zmizely? Pocit osvobození? Je načase, aby Němci začali současnou krizi konečně chápat z této perspektivy.
Ale zklidněme se. V Německu si nikdo doopravdy nepřeje, aby Němci platili evropské dluhy. Doby zlatého standardu, kdy se platby mezi centrálními bankami vyrovnávaly ve Fort Knoxu [kde jsou uloženy americké zásoby zlata] a kdy se zlaté cihly stěhovaly z jednoho trezoru do druhého, jsou pryč. Bankovní unie a emise eurobondů by měly Německo zapojit do systému vzájemných ochranných opatření. Je to jediný způsob, jak zabránit rozkladu Evropy.
Ptejme se, co by kdyby
Z historického hlediska je tristní, že v čele této krize stojí kancléřka, pro niž Evropa není srdeční záležitostí. I v okamžicích, které s nejlepším svědomím označujeme za historické, je dobré rozpoznat politickou realitu. Ale jen proto, abychom ji mohli lépe změnit. Je tedy užitečné položit si otázku, co by se bývalo mohlo stát za jiných okolností. „Otázka ‚co by se stalo, kdyby k tomu či onomu nedošlo‘, bývá téměř jednomyslně odmítána, přitom se jedná o otázku zásadní,“ tvrdí Nietzsche. Historii rádi připisujeme velkým institucím (státům, říším atd.), a přitom jsou v rozhodujících okamžicích jejím ústředním bodem právě jednotlivci. Kdyby Fridrich III. nezemřel na rakovinu hrtanu po pouhých 99 dnech vlády a Bismarck zůstal déle po jeho boku, vyhnuli bychom se první světové válce?
Lze se domnívat, že sociálnědemokratický kancléř by se od samého začátku krize nechoval jako věčně váhající Angela Merkelová. A lze také doufat, že se po příštích volbách bude chovat jinak i nový kancléř, respektive kancléřka. Drobná nápověda: sociální demokratka Hannelore Kraftová sesadila Merkelovou z trůnu jakožto nejoblíbenější německou političku. Útrapy Evropy by měly brzy skončit.
