Vyberte si jazyk
Editorialista Neven Šantićvyjadřuje na stránkách deníku Novi listpotěšení z historického „ano“, kterým jeho spoluobčané schválili „navzdory snahám odpůrců evropské integrace a nočním můrám v myslích mnoha voličů“ vstup do Unie. Jak píše Šantić,
Chorvatsko se stane 28. členem Evropské unie. Vlivem dění, které bylo vším možným, jen ne idylou, a v důsledku problémů jak na straně Chorvatska, tak EU, která zdaleka nefunguje dokonale, se demokratický sen optimistického národa z konce osmdesátých a začátku devadesátých let přetavil během následujících dvou desetiletí v pochybnosti. Včera se tento sen stal skutečností, s níž bude třeba nyní žít. Zajisté je třeba být realistou. Chorvatsko se ani po referendu ani po 1. červenci 2013 [kdy přístupová smlouva nabude účinnosti] nestane zaslíbenou zemí. EU není lékem na všechny bolesti. Zdaleka není ztělesněním Dobra, idylickým společenstvím států a národů. Má své problémy a své často nepříjemné a bolestivé metody, jak tyto problémy řešit. Chorvatsko musí nalézt v tomto „zájmovém společenství“ své skutečné místo. Neobejde se to bez konfliktů, které dozajista poskytnou živnou půdu euroskeptikům. Prozatím ale není žádného sporu o tom, že vstup Chorvatska do EU je pro zemi významným krokem. O nic tím nepřichází, zejména pak ne o svou suverenitu. Vstup do Unie jí může přinést jedině užitek.
Editorialista Šenol Selimović se na stránkách splitského deníku Slobodna Dalmacija,zaměřuje na „historicky rekordní neúčast Chorvatů na referendu o vstupu do EU“ 22. ledna:
43,6% účast je nejnižší, která kdy byla na evropské úrovni u tohoto typu referenda zaznamenána. Dokonce je nižší než v Maďarsku (45,62 %), kde občané hlasovali o evropské budoucnosti země v referendu v roce 2003. Kdyby chorvatská vláda mezitím nezměnila ústavní zákon o referendu, skončilo by z důvodu nedostatečné účasti nezdarem. Chorvatští političtí představitelé ale dokázali této nástraze předejít a dnes si mohou přiťuknout na výsledek svého dlouholetého úsilí, které na přesvědčování občanů o budoucnosti země vynaložili. Vysoká neúčast po sobě nicméně zanechává hořkou pachuť. Naznačuje totiž, že argumenty politických představitelů propagující vstup do EU nebyly přesvědčivé a nedokázaly občany vyburcovat k tomu, aby se takto historicky závažného hlasování zúčastnili. Chorvatská mocenská třída dokonce zradila část proevropského demokratického mínění, které kritizovalo skutečnost, že organizace a skupiny odmítající vstup do EU neměly k představení svých argumentů rovné finanční a mediální příležitosti. Namísto informační kampaně jsme tak přihlíželi kampani propagandistické. A namísto historického referenda, jakého jsme byli svědky v roce 1991 (referendum o nezávislosti), kdy účast dosáhla 83,5 %, vstoupí referendum z 22. ledna do análů evropských dějin svou rekordně vysokou neúčastí.
Augustin Palokaj se v deníku Jutarnji list zamýšlí nad tím, jaké „uff“ muselo z Bruselu zaznít po chorvatském „ano“:
Chorvatští občané svým ano prokázali, že vstup do EU nebyl jen projektem politických elit, ale cílem, který podporují i oni sami. Nízkou účast na referendu takového významu nicméně nelze jen tak mlčky přejít. Účastníci referenda, stejně jako ti, kdo volili ano, vyslali svým počtem jasný signál: chorvatští občané chtějí být součástí Unie, ale nic velkého od ní nečekají. EU není ideální institucí. Způsobu, jakým funguje, lze leccos vytknout, ale chtě nechtě je lepší být členem i takovéto Unie, kde je potřeba za své zájmy bojovat. Chorvaté si stručně řečeno nedělají o Unii žádné iluze. Na euforii tu není místo, a to je dobře. […] Uvědomíme-li si, v jak složité situaci se dnes EU nachází, je chorvatské „ano“ i velkou útěchou pro ni samotnou, protože odmítnutí by pro Unii znamenalo zjevnou prohru.
