Vyberte si jazyk
„Evropská služba pro vnější činnost už funguje? A kde že je ta činnost?“ ptá se uštěpačně jeden vysoký diplomat, který má přitom pověst eurofila. V Bruselu lze na adresu evropské diplomacie a její „služby“ (ESVČ), která spadá pod pravomoc vysoké představitelky, zaslechnout čím dál jízlivější, posměvačnější anebo zasmušilejší poznámky. Přitom návrh Ústavy, který předcházel Lisabonské smlouvě, usiloval o vytvoření „ministerstva zahraničních věcí EU“. Přímo symbol. Anebo spíš symbolická regrese, které dosáhla Velká Británie, jejíž bývalý premiér, labourista Gordon Brown, prohlásil: „Mezi světem a státy není nic.“
Catherine Ashtonová, která je členskou stejného politického uskupení jako Gordon Brown a která byla shodou okolností vystřelena vzhůru na post vysoké představitelky, má skutečně potíž se se svou rolí vypořádat. „Jiní by už na jejím místě rezignovali,“ soudí jeden z jejích spolupracovníků. „Ona se ale zabrala do hry a má hroší kůži.“ Poradci Ashtonové se dokonce osmělují hovořit o „pozitivní bilanci“ jejích posledních iniciativ, jako je hledání řešení v problematice Gazy a podpora koptských křesťanů na Středním východě. Za úspěšnou je rovněž považována její činnost na Balkáně, kde se jí podařilo znovu navázat dialog mezi představiteli Srbska a Kosova. V Íránu se snaží vést vyjednávání o nešíření jaderných zbraní, a převzít tak štafetu po svém předchůdci Javieru Solanovi. Vysoká představitelka nicméně nedokáže vymazat z paměti, co zaslechla, když se ujímala funkce: „Vítej! A věz, že schytáš ránu, jen co otevřeš ústa.“
Jedna krize za druhou
Je pravda, že baronka měla začátky víc než složité; provázely je trestuhodné chyby a zaváhání, jež se přičítaly na vrub její nedostatečné diplomatické zkušenosti. Jen obtížně bojuje s kritikami, které jí vytýkají prodloužené rodinné víkendy v Londýně a to, že ovládá jen jeden jazyk. Polemiku okamžitě vzbudila její absence po zemětřesení na Haiti i nevalný zájem o otázky bezpečnosti a obrany. Navzdory vší nepřízni Lady Ashtonová v prosinci roku 2010 oznámila, že zahraniční a bezpečnostní politiku čeká „nový rozjezd“. Po bitvě mezi Radou, Parlamentem a Komisí ohledně pravomocí nového orgánu a náležitostí jeho kontroly byl 1. ledna tento orgán oficiálně ustanoven.
Většina z 3 650 úředníků přešla z bývalého generálního ředitelství Evropské komise pro vnější vztahy, ale rovněž z generálního sekretariátu Rady a z delegací sedmadvacítky působících ve světě. Dalších 120 postů má být vytvořeno pro diplomaty z členských států EU, kteří se tak připojí k ESVČ. Povede toto opatření k jednotnému evropskému postoji?
Skutečnost je pochmurnější. Bělorusko, Pobřeží slonoviny, Tunisko… krize přicházejí jedna za druhou, a co se Ashtonové týče, průběh je vždycky stejný: se systematickým zpožděním, které znervózňuje část účastníků tiskové konference, jež se koná každý den v poledne v budově Komise, jsou prohlášení mluvčí diplomatické služby dokonalou ilustrací tvrzení francouzského diplomata Maxima Lefebvra: „Společná prohlášení Evropské unie občas slouží jen k zamaskování rozporů mezi členskými státy.“
Mnozí se domnívají, že vysoká představitelka pro zahraniční záležitosti jako by rok po svém jmenování ani neexistovala. To, že není dostatečně vidět, začíná některé evropské státy dráždit. Názor jednoho z vysokých evropských představitelů je kategorický a tvrdý: „Všichni už obrátili list, Ashtonová je nemožná a zavedení služby provázel takový chaos, že v ní už teď nemá nikdo důvěru.“ „Pasivita“ šéfky diplomacie podle něj brání veškerým diplomatickým snahám o pospolitost a narušuje proces výměny velice citlivých informací.
Kde je strategická vize?
S tím, jak se upřesňovalo organizační schéma, rostla i nespokojenost. Nové členské země, ale i státy zakladatelské, jako Německo nebo Itálie, považují své zastoupení za nedostatečné. Nespokojená je i Francie, která dlouho bojovala za vznik energičtější evropské diplomacie. Kromě Pierra Vimonta, který byl jmenován do funkce výkonného generálního tajemníka, nenalezl v očích Lady Ashtonové milost žádný z diplomatů z Quai d’Orsay. Každodenní chod služby bude mít na starost Ir David O’Sullivan a poměrně nejasně vymezenou úlohu zvláštního poradce baronky zastane Brit Robert Cooper, který bude mít na Ashtonovou přímý vliv. Lidské zdroje, infrastruktura a velvyslanectví budou svěřeny dalším krajanům vysoké představitelky, což vyvolává nevoli a skřípění zubů…
Frustrace některých nicméně dalece překračuje rámec obsazování postů a vede k diplomatickým aktivitám, které jsou očividně v rozporu s cíly některých států. Zatímco Ashtonovou otázky obranné politiky Evropy podle všeho příliš nevzrušují nebo má přinejmenším pramalou chuť odporovat NATO, Paříž v rámci rozšíření vojenské spolupráce upřednostnila – k velké škodě Itálie, Německa a dalších – dvoustrannou dohodu s Velkou Británií. Příznačné je, že se Francie při řízení krize na Pobřeží slonoviny, které patřilo k její africké zóně vlivu, opírala o Evropskou unii jen minimálně.
Europoslanec Guy Verhofstadt, který v Evropském parlamentu předsedá Alianci liberálů a demokratů, spolu s dalšími v účelnost diplomatické služby stále věří: „Pokud nechceme přijít v multipolárním světě o moc, budeme pro obranné, klimatické, měnové a bezpečnostní otázky potřebovat globální diplomatickou strategii.“
Bude Lady Ashtonová, která v nejlepším případě zastává postoj nejlépe vyhovující členským státům a která ignoruje možnosti a výsady, jež jí poskytuje Lisabonská smlouva, schopna tuto vizi uskutečnit ? Nezdá se, že by si baronka přála dělat něco jiného než „usnadňovat“ vztahy mezi členskými státy. Právě výraz „usnadňovat“ použila Ashtonová 12. ledna před socialistickými poslanci v souvislosti s možnou akcí EU na mezinárodní scéně.
Prozatím se Evropa bude muset spokojit s tím, že je „narativní mocností“, tak jak ji popsal geopolitikZaki Laïdi. Mocností, která je schopna mluvit o světovém dění a definovat hodnoty, ale (zatím) se nedokáže prosadit jako skutečná mocnost.
