O skok vpřed

Nejdříve je nutno říci, že v řadách evropských představitelů v současnosti nenajdeme žádného Victora Huga, ani Schumana, Monneta či Churchilla. A to přesto, že skutečného státníka, jehož vize by evropskému projektu dodala nový smysl, ukázala nám nové obzory a zmobilizovala nás ke stanovení nových cílů, by bylo tolik třeba. Ačkoliv Unie samotná by tolik potřebovala ideově ukotvit a vytyčit si v novém století nové ambice, výsledkem probíhajícího summitu Rady jsou pouze nakvap uzavřené dohody o technických záležitostech, ze kterých nebuší srdce vzrušením, ale spíše bolí hlava.

Unie nemá politické vůdce, má pouze účetní, s tím je však nutné se smířit ... Je to prostě tak, taková je naše doba, a jelikož všechna evropská rozhodnutí je nutné nejdříve přeložit do srozumitelného jazyka, pokusme se i my interpretovat výsledek poslední schůze Evropské rady. Celkově můžeme říci, že jde o výsledek dobrý, dokonce velice dobrý.

Změnila se politická diskuze

Zatímco doposud jsme slyšeli pouze o rozpočtových škrtech a omezování výdajů, nyní se sedmadvacítka dohodla na společných investicích formou „paktu o růstu“, který by měl zmobilizovat 120 miliard euro k promazání zadrhávajícího stroje ekonomiky. Změnila se též politická diskuze uvnitř Unie, a i když žádné okamžité zázraky nemůžeme čekat, neměli bychom tuto změnu podceňovat. A to zdaleka není všechno.

Rada rovněž připravila půdu pro bankovní unii, která EU umožní regulovat banky, organizovat nad nimi společný dohled, ručit za vklady a celou svou silou se postavit za národní banky, takže státy již nebudou muset samy čelit jejich problémům a zadlužovat se k záchraně svých finančních institucí. V tomto případě jde o skutečný přesun pravomocí, který Unii dává kompetence opravdového státu a ve finanční smršti, která Evropou zmítá, zároveň posiluje jednotlivé členské státy. V jazyce EU to vypadá nedůležitě. V běžné řeči jde o velký krok vpřed. Ani to však není vše.

Vstříc federálnímu státu

Ještě důležitější je, že sedmadvacítka schválila zprávu o prohloubení ekonomické a politické integrace a požádala předsedy Rady a Komise, předsedu euroskupiny i guvernéra Evropské centrální banky, aby do šesti měsíců zformulovali návrhy kroků k její realizaci. V běžné řeči to znamená, že Unie se nyní vydala cestou společné ekonomické politiky, směrem ke společné pokladně a sdílení půjček, což z ní, v kombinaci s jednotnou měnou, udělá reálnější veřejnou moc a budoucí federální stát.

I v tomto případě se jedná o klíčový proces. Tím spíš, že si Španělsko a Itálie s podporou Francie vymohly, aby evropský fond finanční solidarity, Evropský stabilizační mechanismus, mohl poskytovat přímou pomoc národním bankám, a především poskytovat půjčky zemím, které se podobně jako ony ocitly, třebaže ne vlastní vinou, ve finančních problémech. Obě země toho dosáhly až poté, co pohrozily odchodem z eurozóny. Musely přitom čelit silnému odporu, finanční solidarita a společné sdílení půjček se však ukázaly být pro Unii nezbytností. To i přesto, že to stávající smlouvy vylučují a Německo s tím nechtělo za žádnou cenu souhlasit. Nového Victora Huga zatím postrádáme – Evropa si však znovu protahuje údy.