Vyberte si jazyk
Za zdí domova je Slovensko. Paní Ludlová to netuší. Kvůli své demenci, nebo spíše díky své demenci. Je to teprve měsíc, co starou dámu její syn a snacha naložili do obytného vozu a dovezli sem, do Zlatné na Ostrove nedaleko maďarských hranic. Její nový domov je od toho starého bavorského vzdálený 700 kilometrů, cesta sem trvala celý den. Pečovatelský dům v Německu by byl moc drahý. Minimálně to tvrdí její syn, majitel hračkářství.
„Poslední cesta” stále více Němců vede do pečovatelských domů. V zemích jako je Slovensko, Česká republika nebo Maďarsko, ale i ve Španělsku a v Thajsku se zvyšuje počet zařízení, která se zaměřují na klientelu ze západu a často je dokonce provozují Němci. Společné mají jedno, péče je tam levnější než v německých domovech. Tam totiž náklady stoupají – v případě nejvyššího III. stupně postižení a nutné péče jde o téměř 2 900 eur (73 000 Kč).
Kde je stáří levnější
Důchody ale mezitím stagnují, takže stoupá počet žádostí o sociální podporu na péči. Podle dosud nezveřejněných čísel Spolkového statistického úřadu stoupl v roce 2010 počet lidí, kteří dostávají příspěvek na péči, jednu z forem sociální podpory, ze 392 tisíc na 411 tisíc, což je nárůst zhruba o pět procent. Rozhodující je ale i to, že u příspěvku na péči může stát finančně zavázat i děti seniorů a uvalit na ně povinnost hradit část nákladů na ústav. Výsledkem je pak stěhování na východ.
Zlí jazykové by mohli tvrdit, že stále více Němců své rodiče z finančních důvodů odveze do zahraničí, a pak na ně jaksi zapomene. Pokud se ale zeptáte dětí samotných, mnozí odpovědí podobně jako syn paní Ludlové: „Hůře než v Německu se tam máti dařit nemůže.“ Podle něj stejně už ani maminka nepozná, v jaké zemi je.
Pečovatelský dům, ve kterém stará dáma nyní bydlí, byl otevřen teprve před několika měsíci. Několikapatrová moderní budova působí v chudé sedlácké vesnici poněkud nepatřičně – zelený, na milimetr zastřižený trávník, osvětlená akvária s barevnými rybkami, ultramoderní výtahy. V pokoji paní Ludlové ale vládne nostalgie, syn jí na zeď pověsil zarámované černobílé fotografie. Je na nich ona sama zamlada a také různí příbuzní, kteří už dávno zemřeli. Uprostřed visí fotka obchodu s psacími potřebami, který paní Ludlová dlouhá desetiletí vedla. „Teď je ten můj obchod tam někde venku, ale já už do něj nemůžu,“ říká a toužebně vyhlíží z okna.
Než se vydala na cestu do Zlatné na Ostrove, byla v pečovatelském ústavu už šest let. Nejprve v domově v Bavorsku, kde do ní pumpovali psychofarmaka. Brzy nepoznávala svého syna a nebyla schopna chůze. To vše za 3 100 eur měsíčně. Takže se o ni začala starat snacha. Když ale bělovlasá stařenka začala ztrácet rozum, pohrozila žena manželovi, že si sbalí kufry a odstěhuje se. Pár se proto rozhodl hledat alternativu. Na internetu našli německého zprostředkovatele.
Muž, který ubytovává seniory na východě Evropy, se jmenuje Artur Frank a je zprostředkovatelem pečovatelských domů pro německé a rakouské občany. Zařízení, se kterými spolupracuje, mají podle jeho slov „středně dobrý německý standard“.
Nebo na Kanáry
I další lidé věří, že se o Němce v zahraničí dá starat levněji. Pečovatelské domy pro ně se dají najít na Kanárských ostrovech Lanzarote nebo Gran Canaria, v Polsku nebo na španělské pevnině. Často za nimi dokonce stojí němečtí investoři. Právě Španělsko je z hlediska své vysoké nezaměstnanosti výhodným partnerem, který by německé občany potřebující péči přijal, říká Günter Danner, lobbista německých sociálních pojišťoven v Bruselu.
Rodině Ludlových se toto uspořádání vyplácí již dnes, i když jim pojišťovna dává jen polovinu toho, co by musela vyplácet v případě německého domova. Ubytování ve Zlaté na Ostrove stojí včetně jídla zhruba 1 100 eur (27 500 Kč), to znamená, že rodina musí k příspěvku na péči ve výši 700 eur doplatit ještě vlastních 400 eur. Na to vystačí důchod paní Ludlové. Německým sociálním systémům by se vyplatilo uzavřít smlouvy se zahraničními domovy, protože jinde berou ošetřovatelé méně.
Nižší náklady na pečovatele pomohou i státu, na který vydělává stále menší počet lidí – a to bude v roce 2050 bude podle prognóz potřebovat péči každý patnáctý Němec.
Mnoho německých provozovatelů domovů se obávalo zahraniční konkurence. Zřejmě právem, když slyšíte chválu syna paní Ludlové na středomořské klima na Slovensku nebo na přátelské lidi. Se manželkou plánuje, že budou za maminkou jezdit na návštěvu každé dva, tři měsíce. Nemá pocit, že by matku odložil: „Lidé s demencí nemají takový cit pro čas jako my. Nevšimnou si, jestli přijdeme na návštěvu každé tři dny, nebo každé tři měsíce.“ Důležitější je, že „až sem se ženou přijedeme, bude to návštěva od srdce.“
