Oligarchové řecké tragédie

Bez roztříštění struktur zkorumpovaných řeckých oligarchů se řecké hospodářství nikdy nevzpamatuje. Právě tyto struktury budou mít z pokračujícího zmatku v zemi největší prospěch, píše Misha Glenny ve Financial Times.

Zveřejněno dne 9 listopadu 2011 v 15:00

Vrtošivý, nespolehlivý a ovládaný ideologií, tak zněly některé z publikovatelnějších přívlastků, kterými byl Jorgos Papandreu častován v posledním týdnu svého působení v roli řeckého ministerského předsedy. Než tuto kritiku vezmeme za bernou minci a přijmeme za svou, měli bychom se zamyslet nad motivy jeho odpůrců. I když Papandreu sváděl titánské politické boje doma i v zahraničí, snažil se rovněž tiše potýkat s nejúpornějšími základními příčinami řecké tragédie – trestnou činností a korupcí.

Zatímco se nová řecká vláda snaží přesvědčit Evropu o svém odhodlání omezit v zemi přebujelý veřejný sektor, musí se také rozhodnout, zda bude čelit i skutečné hrozbě pro domácí řeckou stabilitu: Propletenci oligarchických rodin, které ovládají velkou část řeckého podnikání, finančního odvětví, médií a – řekněme si to otevřeně – i politiků.

Od chvíle, kdy se Jorgos Papandreu stal ministerským předsedou, se jeho vláda snažila zakročit proti chronickým neplatičům daní. Během svého pátečního projevu k parlamentu dal Papandreu zcela jasně najevo, nakolik ho znepokojují často pochybné aktivity některých řeckých bank. Můžeme jen doufat, že audit americké investiční společnosti BlackRock, nařízený trojkou, bude dostatečně forenzní, aby odhalil, co všechno se v rámci finančního systému doopravdy dělo.

Ve stejném projevu Jorgos Papandreu rovněž zveřejnil dramatické informace o rozsáhlé operaci pašování pohonných hmot, která se týká celého Balkánu a kvůli které Řecko údajně přichází o asi 3 miliardy eur ročně. Krok za krokem přesně vysvětlil, jaké škody tyto kriminální aktivity napáchaly, ale nejmenoval ty, kteří se jich účastnili.

Newsletter v češtině

Nabroušené zuby na státní majetek

Oligarchové odpověděli dvěma způsoby. Za prvé urychlili svou obvyklou praxi vyvádět hotovost ze země. Během loňského roku například londýnský trh s realitami hlásil prudký nárůst řeckých investic.

Za druhé se jim podařilo mobilizovat hysterická média, která sami vlastní, aby Jorgose Papandrea při každé možné příležitosti pranýřovala a podkopávala. Byli si totiž dobře vědomi, že mezi řeckou politickou elitou byl Papandreu tím nejméně povolným.

Jejich cíl je vcelku jasný – čekají, až se budou moci vrhnout na státní majetek, který bude řecká vláda v souladu s různými záchrannými plány muset privatizovat. Vzhledem k tomu, že domácí ekonomika zažívá volný pád, ceny akcií nesmírně cenných subjektů, jako jsou elektrické rozvodné sítě a státní loterie, se už dva roky propadají. Desetiprocentní podíl v OTE, řeckém poskytovali telekomunikačních služeb, byl v létě prodán Deutsche Telekom za přibližně 7 eur za akcii, což znamená 75% pokles oproti jejich ceně před třemi lety.

Konglomeráty oligarchů čekají, až budou moci tyto podniky shrábnout za ceny menší než je pětina jejich skutečné hodnoty – pro stát to znamená ubohou finanční návratnost, ale pro kupce se za pět až deset let změní v zlatý důl. Někteří dokonce spoléhají na to, že Řecko opustí eurozónu. Mohli by tak využít miliardy eur, které si ulili za hranicemi země, a nakoupit aktiva za minimální ceny v drachmách.

Evropská unie do teď přihlížela

Pokud nám krize v Řecku a Itálii vůbec něco prozrazují, je to fakt, že Evropská unie tolerovala rozsáhlou korupci, kriminalitu a zhoubnou úroveň správy nejen u prosebníků z východní Evropy, ale i u některých základních západoevropských členů. Zatímco my Evropané kážeme světu o významu evropských hodnot – transparentnosti, řádné správě věcí a konkurenci – zároveň až příliš často přivíráme oči před Berlusconiho monopolem nad vysílanými médii, nad vlivem Camorry na politiku Kampánie a nad systémem „já na bráchu, brácha na mě“, který je tak chronicky běžný v řeckém hospodářství (o čemž jsou britská a německá vláda, aby byly jmenovány alespoň dvě, plně informovány).

Pokud má z této katastrofy, které Evropa čelí, vůbec něco vzejít, je nezbytně nutné, aby se tyto korupční struktury rozbily. Jinak se ani Řecko, ani Itálie nikdy neosvobodí ze zajetí institucionálního kornatění, které připouští takový rozkvět podobných praktik. Než se však při hledání odpovědí zamilovaně zahledíme směrem k severní Evropě, mějme na paměti ty miliardy dolarů, které svým řeckým partnerům v úplatcích rozdaly německé firmy jako Siemens a Ferrostaal.

Tyto úplatky měly zajistit lukrativní, ale předražené zakázky, které byly financovány těmi slušnými Řeky, kteří vydělávají relativně málo, ale oproti superbohatým občanům své země skutečně platí daně.

Velká otázka je, jestli má Řecko po Jorgosi Papandreovi potřebný politický talent a vizi, jak nastolit skutečně všeobjímající reformy s cílem oživit rozkládající se státní instituce a zastavit drancování řeckého hospodářství svými nejbohatšími a nejmocnějšími občany. Je to také něco, nad čím by se měli zamyslet i mezinárodní věřitelé Řecka. Odhaduji, že odpověď je bohužel záporná a Papandreovo úsilí bude jednou považováno za poslední upřímný pokus o záchranu země.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma