Vyberte si jazyk
Rocío Monterové je něco kolem padesáti, má olivově snědou pleť a žije v El Vacie nedaleko Sevilly, v jednom z nejstarších romských slumů v Evropě. Spolu s manželem, který pracuje ve sběrně železa, a sedmi dětmi tam bydlí už více než dvacet let. Před několika měsíci objevila Rocío spolu s dalšími sedmi Romkami prostřednictvím jedné z dílen Mezinárodního divadelního výzkumného centra TNT dílo Federica Garcíi Lorcy, „skvělého člověka, který pro nás tolik udělal.“ Osm sevillských Romek se nakazilo divadlem, nechalo se strhnout hrou a zúčastnilo se tohoto jedinečného španělského projektu na podporu sociální integrace.
Umělecký výsledek ocenila kritika, a dokonce i Laura García Lorca, básníkova neteř a předsedkyně Nadace Federica Garcíi Lorcy. „Ze začátku si myslely, že Lorca je ještě naživu,“ usmívá se Pepa Gamboaová, která tuto velmi neobvyklou adaptaci Domu Bernardy Alby režíruje. „Některé neumějí číst ani psát a samozřejmě nemají žádné divadelní vzdělání, ale tyto mezery vyvažuje nadšení, které jim můžeme jen závidět.“ „Jsme ‚analfabetky‘,“ opakovaly během rozhovorů. Tento handicap jim nicméně nezabránil naučit se text nazpaměť. Rocío mluví o divadelních zkouškách svým chraplavým hlasem: „Pepa mi četla text a já jsem ho opakovala: jednou, dvakrát, třikrát, pětkrát… až do té doby, než jsem ho uměla zpaměti.“
Sociální vyloučení: každodenní realita Romů z El Vacie
Radikální pojetí režie vedlo Gamboaovou k tomu, aby text trochu zkrátila a přiblížila současnosti. O vlastní příspěvky jej pak doplnily samotné herečky, čímž představení získalo na autentičnosti. Výsledek překvapuje svou dramatickou intenzitou. Díky vytrvalosti a úsilí těchto žen si toto zvláštní dílo našlo své diváky a mohlo být představeno v celém Španělsku. „Krátký náhled do jejich života stačí k tomu, abychom si všimli očividné paralely mezi osudem divadelních postav a žen, které jsou obětí dusivého a otřesného vyloučení. Kontext sociální izolace, který tvoří součást každodenního života Romek z El Vacie, je velice podobný tomu, v jakém žijí Lorcovy hrdinky Angustias, Magdalena, Amelia, Martirio a Adela. To, o čem hra vypráví, pro ně není tragedií, ale každodenním životem,“ zdůrazňuje Pepa Gamboaová.
„Ochranka je odmítla vpustit na recepci pořádanou na jejich počest“
První představení se setkala s velkým ohlasem. „V listopadu jsme byly ve čtvrti El Vacie a v únoru v [prestižním] madridském Teatro Español. Hrály jsme tam čtrnáct dní před vyprodaným sálem,“ říká Gamboaová. Uznání diváků dodalo herečkám sebedůvěru a umožnilo jim podepsat první pracovní smlouvu. Je podivným paradoxem, že přitom „stále ještě trpí sociálním vyloučením. Jsou místa, kam je nechtějí pustit. Občas je potřeba, abych je doprovázela, aby je vůbec nějaký taxikář vzal do auta. Ochranka je dokonce odmítla vpustit na recepci, která přitom byla uspořádána právě na jejich počest.“
I když se dnes Rocío živí jako herečka, stojí nohama pevně na zemi. Ví, že život na ni čeká v El Vacie, a jediná věc, po níž touží, není kariéra profesionální herečky, ale to, aby měla dům, „kam se nedostane déšť ani krysy“ – místo, kde by mohla její rodina důstojně žít.
