Vyberte si jazyk
Rok 2011 má všechny předpoklady k tomu stát se rokem katastrofickým. Spojeným státům a Evropě navíc hrozí, že podlehnou tíze vlastních dluhů. V současnosti mají pověst problémových dětí světové ekonomiky a musejí snášet kázání od čínských kapitalistů, singapurských diplomatů a indických ekonomů. Proto není divu, že mnoho pozorovatelů citlivých na ducha doby předpovídá konec čtyřistaleté nadvlády Západu a slunce vidí vycházet na Dálném východě.
Americký prezident ostatně uvažuje právě tímto směrem, když chce, aby si Spojené státy daly napřed do pořádku domácí ekonomiku, než zahájí nové zahraniční intervence. Když i nejmocnější muž světa soudí, že Washington nastavil laťku příliš vysoko, chce se nám dát za pravdu historiku Paulu Kennedymu, který (v roce 1987 ve své knize Vzestup a pád velmocí) prohlásil, že Amerika trpí „imperiálním přepínáním sil“ [imperial overstretch].
Kennedy ale přišel se svou prognózou těsně před koncem studené války, a nejenže nezaznamenal světový vzestup demokracie, ale promeškal i pád sovětského komunismu, který mu probíhal přímo před očima. Lze si představit, že se bude napříště snažit o větší nuance. Ale ne, Kennedy opět hovoří o historickém mezníku, kdy Západ téměř nepozorovatelně přichází o své výsadní postavení.
Kennedy je historik, který považuje za dominantní hospodářské faktory a síle idejí a „velkých mužů“ nepřikládá takový význam. To ale nejsou správná kritéria hodnocení úpadku moci na světové úrovni. Daleko důležitější je sledovat, jak se politické systémy chovají ve chvíli, kdy procházejí krizí a čelí výzvám, s nimiž se nikdy předtím nesetkaly.
Evropský experiment není u konce s dechem
Kdyby se v osmdesátých letech představitelé Sovětského svazu sami nerozhodli hodit ručník do ringu, možná by Berlínská zeď ještě stála. Kdyby se Ronald Reagan a Margaret Thatcherová nestavěli od počátku osmdesátých let na odpor rostoucímu sovětskému vlivu, možná by Kreml ve své silové politice pokračoval. Otázka, proč političtí reformátoři v Moskvě sklonili hlavu, zatímco ekonomičtí reformátoři v Pekingu nikoliv, nepřestane být předmětem historických spekulací. Naznačuje to, že i natolik iracionální veličiny jako odhodlání a víra ve svou věc skutečně hrají svou roli.
Pokud se týká experimentování a inovace, je ještě příliš brzy dělat nad Evropou křížek. Vezmeme-li v úvahu zavedení eura a rozšiřování EU směrem na východ, je nutno říct, že žádný kontinent neprošel za posledních deset let takovou transformací napříč hranicemi. Je logické, že při takovém vývoji dochází k selháním a že systém musí projít zkouškou. Nicméně lze považovat za výkon, že euro bylo zavedeno podle plánu a že se eurozóna navzdory rozsáhlému problému zadluženosti, jehož rozsah předvídal jen málokdo, nerozpadla.
Politiky lze soudit, až když se brodí bahnem
Vidíme tak, že Evropa disponuje daleko větší politickou silou, než jaká jí bývá obyčejně přikládána. Domnívám se, že současná krize směřuje z důvodu všech těchto finančních zmatků k (neúmyslné) evropské solidaritě, která nemá obdoby a kterou lze jen těžko zvrátit.
Evropští představitelé jako Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy, stejně jako Evropská centrální banka prokazují při vší improvizaci neuvěřitelnou schopnost učit se v dosud neprobádané oblasti. Média to možná vidí jinak – ráda udělují body a politickým představitelům systematicky zatápějí. Myslím, že politiky lze soudit až tehdy, když se brodí bahnem jako právě v tuto chvíli.
Samozřejmě je možné, že se všechno obrátí k horšímu a že atlantická spolupráce už má dny své největší slávy za sebou. Na Východě mírotvorné mechanismy podobné těm evropským neexistují a jsou tam předmětem závisti. A je-li pravda, že Asie, kterou neustále zmítají různé katastrofy a která v oblasti dlouhodobé samostatnosti zatím neprošla zkouškou, má ještě celou budoucnost před sebou, pak se bude rozvíjet v rámci světové ekonomiky, která byla utvářena západními myšlenkami. Z tohoto úhlu pohledu musí být člověk skutečně defétista, aby mohl i nadále věřit v pád Západu.
