Jedno z míst památníku obětem holocaustu v Paříži.

Paměť v pohybu

Pařížský památník Shoa, jedno z největších světových center dokumentujících židovskou pamět, neustále rozšiřuje své archivy. Se střídáním generací jsou totiž rodiny ochotnější se některých ze svých objektů ve prospěch centra vzdát.

Zveřejněno dne 21 října 2010 v 14:39
Jedno z míst památníku obětem holocaustu v Paříži.

Přicházejí poštou, bez zpáteční adresy ani průvodního dopisu, nebo se vytahují zažloutlé a ještě zmačkané z krabic zapomenutých několik desetiletí na dně půdy, prodávají se na internetu… Téměř milion dokumentů o osudu Židů za Druhé světové války nashromáždí každhttp://www.presseurop.eu/cs/node/367771/editoročně ve svém sídle v pařížské čtvrti Marais Památník Holocaustu.

Všechny nesdílejí historickou a mediální dimenzi několika na stroji napsaných a pevnou rukou Pétaina [hlavy francouzského státu okupovaného nacisty mezi 11. červencem 1940 a 20. srpnem 1944] opravených stránek, které byly zcela nedávno Památníkem zveřejněny a jehož pravost byla na začátku října prokázána: návrh zákona o postavení Židů jasně ukazuje na klíčovou roli, kterou maršál sehrál v uzákonění tohoto statutu, stejně jako na jeho antisemitismus - v obou případech jde o fakta ve Francii dlouhodobě sporná.

Jeden po druhém však svědčí o detailech dějin stovek tisíců rodin, obětí nacismu. To je jedním z hlavních smyslů Památníku... Ať byly prodány či darovány, osud těchto dokumentů a fotografií zůstává někdy záhadou, často je nahodilý. V některých případech bylo k tomu, aby se rodina odvážila svěřit svou minulost veřejnému archivu - minulost, která je často dramatická či poznamenaná pocity hanby - nutné počkat na novou generaci.

Pohled do minulosti

„Nacházíme se dnes v momentě generačního zlomu,” vysvětluje Serge Klarsfeld. Renomovaný advokát, který spolu se svou ženou vystopoval několik válečných zločinců, je též viceprezidentem Památníku. „Poslední svědkové přicházejí na konci života, když se pohledem obracejí zpět do své minulosti.” Tato klíčová doba způsobuje, že se objevují četné dokumenty, po kterých archiváři aktivně pátrali. Během let nashromáždil Serge Klarsfeld množství výzkumů a publikací. Z četných přihrádek svého muzeum připomínajícího bytu vytahuje tisíce fotografií deportovaných dětí, výsledek urputné a srdcervoucí práce, která Klarsfelda zavedla do celého světa.

Newsletter v češtině

Předměty vyrobené v koncentračních táborech, korespondence, fotografie: pařížský Památník a jeho 80 členů sbírá vše, co může napomoci rodinám přesně vystopovat osud svých blízkých, jakož i výzkumným pracovníkům psát Historii. Mnoho z nich však této “privatizace”materiálu, který Národnímu archívu uniká, litují. Dlouhou dobu byly plodným zdrojem prodavači knih a starožitníci, soukromé prodeje jsou též stále příležitostí k mnoha nálezům.

Historikové, kteří v Památníku - spolu s Yad Vashem a federálním centrem ve Washingtonu jednom ze tří hlavních světových center dokumentujících Shoa - pracují, však též vysílají poštovní apely a inzerují ve velkých světových denících.. Archiváři dokonce sami obcházejí dům po domu. „Nedávno jsme tak chodili po Drancy,” popisuje Karel Taieb, který pracuje jako vedoucí archivu Památníku už sedmnáct let. „Při pohledu na mapu jsme si uvědomili, že obydlí nebyla daleko od tábora. Hledali jsme ústní i psaná svědectví.”

prostřednictvím pohlednic

Historie se však též dnes stala opravdovým trhem a internet přetéká všemožným materiálem, který se prodává zvláště na eBay. Sběratelé známek, kteří shromažďují obálky, zde prodávají jejich obsah - korespondence i pohlednice vyprávějí kousíčky minulosti. Na tomto novém trhu jsou například plakáty velice populární: k jejich získání je často nutné utratit několik tisíců euro. Památník, který vydá za sběr a restauraci dokumentace téměř 200 000 euro za rok, jich nasbíral mnoho. Pátrání po nich připomíná bezednou studni. Na “zdi jmen”, postavené u vchodu do Památníku, se škrtá, přidává se nebo se natrvalo opravuje seznam obětí Shoa.

Díky této expanzi historici doufají, že se jim vždy podaří najít detail, fotografii či dokument, který paměti napomůže. „Pořád nerozumíme například tomu, proč dnes neexistuje jediné foto ze zátahu na Vél' d'Hiv [největší masové zatýkání Židů ve Francii. 16. a 17. července 1942 bylo 13 152 Židů - z toho 4051 dětí - francouzskými úřady zatčeno a deportováno. Pouze 25 dospělých přežilo], vysvětluje ředitel Památníku Jacques Fredj. „To není možné, někde musí být ještě další. Hledáme dál.”

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma