Pařížská elita strká hlavu do písku

Agentura Moody’s snížila Francii rating s nařčením, že Francouzi strkají před krizí hlavu do písku. Francie se tak stává nejproblematičtějším státem Evropy. Ale pařížské politické elitě je to nadále jedno a realitě nechce pohlédnout do tváře, stěžuje si berlínský autor konzervativního deníku Die Welt.

Zveřejněno dne 20 listopadu 2012 v 16:42

Je to zvláštní: už roky se ekonomičtí experti a odborníci na mentalitu hrbí nad krizovými zeměmi evropského Jihu, jen aby nás pak zavalovali Jobovými zvěstmi, jednou horší než druhou. A celou tu dobu se vedou řeči o „jádru Evropy“, které funguje díky „německo-francouzskému motoru“, jenž se nesmí zaseknout.

Mezitím, když vidíme, jak se konkurenceschopnost Francie stále více propadá, zatímco dluh dosahuje astronomických výšek (nyní kolem 90 procent HDP), naskýtá se otázka: jde tu o naivní obecnou slepotu nebo je to možná poslední Pyrrhovo vítězství ve francouzském umění tajnůstkářství: tvorbě kouřové clony?

Jak je možné, že se na to nikdo nepodíval zblízka? Bývalý šéf EADS, velké evropské společnosti působící v leteckém, vesmírném a zbrojním průmyslu, Louis Gallois, nedobrovolně poskytl nepřímé vysvětlení před dvěma týdny, když se ve zprávě pro vládu velmi nelichotivě vyjádřil o francouzské ekonomice a vyžadoval zásadní reformy. Podle tohoto muže, který sám kdysi udělal kariéru díky lukrativním státním zakázkám, je nutné, aby se „otřáslo důvěrou“. Jeho krizové tremolo bylo opět zpola bolševické, zpola elegantní ovšem s nepravým pozlátkem. Skvěle se hodilo do rajónu “ministra pro průmyslovou obnovu” Arnauda Montebourga, bojovníka proti globalizaci.

Tlachání společnosti

„Styl dělá člověka,“ prohlásila jednou spisovatelka Madame de Staël. Vypadá to, že francouzská společnost je stále nastavena na *„*tlachací” modus. Otázka, jak je na tom Nicolas Sarkozy se svým manželstvím, se během jeho pětiletého mandátu probírala mnohem častěji než jeho otevřená ignorace demokratické dělby moci a skandální aktivity tajné služby, která dohlížela na poslední zbylé kritické žurnalisty. (Ve Francii jsou tištěná i online média státem dotována milionovými částkami – z toho vyplývá tabuizace některých témat ve zpravodajství.)

Přitom by si právě zpravodajství mělo hlídat jasné hranice v pařížském mikrokosmu. V tom případě by bývalo vhodné upozornit na to, že než by se věnoval obrovské nezaměstnanosti v zemi, se Pan Montebourg nejdříve staral o to, jak by svou atraktivní manželku dostal do křesla šéfky legendárního hudebního časopisu „Les Inrocks“. Kromě toho se měla i nynějšímu ministrovi zahraničí Laurentu Fabiusovi připomenout jeho minulost coby premiéra Mitterrandovy vlády: tehdy byly ve státním institutu krevních infuzí třem tisícům Francouzů podány vědomě krevní infuze s virem HIV. Zatímco Fabius a jeho ministři byli zbaveni viny údajně nezávislou justicí, nesčetné oběti již mezitím zemřely.

Potlačování pravdy

Není nutné být „anglosasem“ podezřívavým vůči státu (což je v novodobé Francii ještě větší urážka než dřívější „skopčák“ pro Němce), aby nám tato směs historického a současného potlačování pravdy přišla velmi nebezpečná a jedním z rozhodujících důvodů pro krizi v podobě stále stejných, elitářsky neschopných politiků.

Opravdové alternativy jsou ale vzácné. Křesťanská či sociální demokracie neexistují, takže si levice a pravice jsou zajedno ve svém etatismu, v potlačování soukromých iniciativ středních vrstev a v protekcionismu překračujícím hranice obou táborů, který bezskrupulózně slouží antikapitalistické rétorice „navždy rovnost“. Zároveň s tím klesá francouzský export, nezaměstnanost mladých lidí je obrovská, na předměstích zuří muslimská nenávist vůči Židům, systémy sociální péče čelí kolapsu a hrozí státní bankrot.

Sen o úředníkovi a dotované bagetě

Kde pak ale zůstávají francouzští ekonomičtí esejisté, kteří by to údajně socialistickému charakteru své země spočítali? Kde jsou Montesquieovi političtí vědci, odvolávající se na dělbu moci, kteří by vztahy mezi institucemi vzali pořádně pod lupu?

Zrovna ta země, ve které během studentského roku 1968 vše proběhlo tak turbulentně, zůstala ze všech západních zemí tou nejautoritářštější. Většina mladých lidí dodnes udává jako práci, kterou by chtěli získat, „fonctionnaire“, pozici státního úředníka, toto spolehlivé místo v milovaném i nenáviděném úřednickém aparátu! Kina mezitím dále promítají vyšperkované filmy o vztazích zcela v duchu kasovního trháku „Amélie z Montmartru“: snivý návrat do hortus conclusus, galské idylky, kde beaujolais je stále famózní a bageta dotovaná…

Viděno z Francie

Ztráta “tří áček” je dobrá zpráva!

Mezinárodní agentura Moody’s snížila rating Francie. Zhoršila tak důvěryhodnost francouzských dluhopisů, které státu umožňují půjčovat si na finančních trzích. Namísto trojitého A má nyní Francie známku Aa1.

„Je to opravdu špatná zpráva?“ ptá se komentátor deníku Les Echos. „Možná to překvapí a bude to znít paradoxně nebo cynicky, ale mám chuť říct, že je to taky dobrá zpráva“:

Důležité je, že rozhodnutí Moody’s donutí Francii se hnout, přizpůsobit se. Ratingová agentura poukazuje na to, že francouzská ekonomika ztratila konkurenceschopnost, trh práce je nepružný, stejně jako trh se zbožím a službami, rozpočtová situace nepříznivá a případné nové potíže z eurozóny neustojíme, protože neudržujeme dostatečné obchodní styky s rozvíjejícími se zeměmi. […] Mimoto ukazuje i na to, že nejsme schopni dodržet dlouhodobě sliby (třicet let nezaměstnanosti a rozpočtových schodků).

Vláda si myslela, že má čas, ale ona ho nemá. Chtěla se vyhnout šoku, a přišel elektrošok. […] Posledních deset dní se vznáší na obláčku. Kladné přijetízprávy Gallois [o konkurenceschopnosti francouzského průmyslu] a návazných opatření, příznivý růst ve třetím čtvrtletí. […] S tím je teď konec!

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma