Pomalý odchod ze sovětského světa

Parlamentní volby, které se konají 28. října, podle očekávání utvrdí moc prezidenta Janukovyče a vyvolá touhu po obnově toho, co zbývá z Oranžové revoluce. Z dlouhodobého pohledu však přetrvávající krize vyústí v nějakou formu normality, píše ukrajinský novinář Vitalij Portnikov.

Zveřejněno dne 26 října 2012 v 15:21

Postsovětský svět, jehož výstavba nás stála tolik bolesti, kolabuje. A spolu s jeho kolapsem je na vážkách i osud Ukrajiny. Mnozí představitelé ukrajinské politické, mediální a obchodní elity se připravují na dlouhý život v ilegalitě. Co jiného mohou dělat? Za své dva roky vlády shromáždil prezident Viktor Janukovyč ve svých rukou většinu moci v zemi. To, co se mu podařilo spolu s ostatními politiky ze Strany regionů uskutečnit, se nedá nazvat jinak než puč.

Pomocí ústavních změn získal pro instituci prezidenta znovu stará privilegia, která nyní třímá v rukou on sám. Vládu, parlament, soudní systém či obraně nechává pouze okrajovou roli – hlas lidu a opozice zcela umlčel.

Diktátor během chvíle

Právě teď se na Ukrajině rodí něco podobného Lukašenkově režimu v Bělorusku. Je zde pouze jeden rozdíl: Lukašenko se diktátorem stal až za několik let, zatímco Janukovyčovi se to podařilo zneužitím práv, která mu jako prezidentovi nyní patří. Navíc se tak stalo za naprostého nezájmu ukrajinské společnosti.

To znovu potvrzuje názory komentátorů, kteří prohlašují, že Oranžová revoluce v roce 2004 nebyla vyjádřením touhy ukrajinské společnosti po demokracii, ale pouze po bohatství. Viktor Juščenko, který byl během této „revoluce“ pouze nezodpovědným populistou, se tak na krátký čas stal idolem milionů Ukrajinců.

Newsletter v češtině

Ti, kdo pro tehdy volili Juščenka, nevyjadřovali podporu svobodě, ale zájem o prosperitu. Uvažovali přitom jednoduše – jelikož Juščenko je schopen včas platit, dokáže přinést prosperitu celé Ukrajině. Dnes stejné zklamání, jaké před několika lety cítili ti, kdo původně volili Juščenka, zažívají chudí, lidé na okraji společnosti a jinak strádající Janukovyčovi voliči.

Státy na ruský pohon

Proč srovnávat Janukovyče s běloruským prezidentem? Několik podobností tu je, dojdeme však k rozdílným závěrům. Lukašenko vládne Bělorusku už 18 let, zatímco jeho „ukrajinské“ dvojče pravděpodobně tak dlouho u moci nezůstane. Běloruská diktatura má velice konzumní povahu, což znamená, že režim nerozumí podstatě ekonomických reforem.

Většina zboží je samozřejmě dotována ruskými penězi. V okamžiku, kdy se Kreml rozhodne svého mladšího bratra přestat sponzorovat, zažije běloruská společnost skutečnou chudobu. A ta povede ke zhroucení systému. Lukašenka jeho nejbližší kruhy buď rovnou zlikvidují, nebo ho samy předají spravedlnosti.

Ukrajina se od Běloruska liší v tom, že byla vždy schopná se sama uživit. Je pravda, že jsme dosud dostávali levný zemní plyn, na základě dohody, kterou Leonid Kučma vyjednal s bývalým ruským prezidentem Borisem Jelcinem. To však nyní skončilo. Moskva už Kyjevu nebude pomáhat tak, jak pomáhá Minsku. Nemůže si to dovolit a ani nechce.

Nynější stav po kolapsu post-sovětského světa bolí Kyjev stejně, jako skoro všechny bývalé státy sovětského svazu. Všechny tyto země lze považovat za konzumní státy, avšak pouze v tom smyslu, že jejich elity a společnost všeobecně i nadále využívají sovětské zdroje a prostředky. V některých – například v Gruzii – byly samozřejmě tyto zdroje již vyčerpány. Vláda v Tbilisi tak byla nucena dát trochu svobody drobným podnikům a zahájit boj proti korupci.

Ukrajina bude normální zemí

Jsou ale i země, ve kterých jsou zdroje hojnější. Mezi ně patří Ukrajina a Rusko. I tady se však konec blíží a bude tragický. Janukovyč jednoduše přišel příliš pozdě. Kdyby byl ukrajinským prezidentem v roce 1994 (jako Kučma), vládl by dodnes, a dohadovali bychom se, jak asi tato osmnáctiletá noční můra skončí. I kdyby se byl stal prezidentem o něco dříve, možná v roce 2004, mohl si užívat několika let neomezené diktatury – až do příchodu hospodářské krize.

A přitom právě tato hospodářská krize přivedla Janukovyče k moci. To proto je jeho režim dobře chráněn. Čas kolapsu, který se nyní blíží, si nicméně žádá dialog a vzájemnou důvěru, nikoliv represe a rozkrádání všeho, co ještě zbylo. Janukovyč tyto požadavky zcela jasně nesplňuje.

V den, kdy jeho čas vyprší, se vyjeví ještě jiný problém. Ukrajinská společnost si hoví ve svěrací kazajce paternalismu a není zralá čelit svým vážným problémům. Chybí jí smysl pro občanskou povinnost. Tváří této nové éry by mohla být Julia Tymošenková či někdo podobný, kdo by byl schopen vytvořit politické klima, ve kterém by debata o reformách mohla alespoň začít. Těchto reforem se potom chopí nová generace politiků a ekonomů, i když žádná z nich nebudou moci být přijata kdovíjak rychle.

Měli bychom se připravit na to, že to potrvá aspon čtyři až sedm let od předpokládanéhho pádu diktatury. A uskutečnění reforem v praxi potrví další tři roky až pět let. Jde o jednoduchou matematiku – za takových patnáct, ale možná už i osm let, se Ukrajina stane relativně normální zemí. Až tehdy začne připomínat dnešní Polsko.

Pohled Kyjeva

Kampaň poznamenaná „naprostou absencí vizí“

„Nelze říci, že by právě ukončená kampaň byla něčím zajímavá. Ale alespoň byla poučná,“ píše Sergej Rachmanin na stránkách magazínu Džerkalo tyžnja. „Měli jsme pocit, jako bychom se účastnili nějaké soutěže, v níž rozhodují peníze a kontakty“. Týdeník dále upozorňuje, že tuto kampaň poznamenala „naprostá absence idejí“ soupeřících stran a „citelná absence“ Julie Tymošenkové, opoziční političky vězněné od loňského října za údajné zneužívání svých pravomocí. A kampaň poznamenaly také podvody, dodává kyjevský týdeník:

vláda se neváhá opírat o soudy, které jsou přitom jedinými institucemi, které mohou prokázat korupci či skandální metody jako například nelegální sundávání billboardů (v některých případech za účasti policie). Opoziční kandidáti se sice snažili dovolat spravedlnosti, upozorňovali na odmítání místních úřadů distribuovat jejich předvolební materiály a usnadňovat organizaci mítinků, ale marně. Státní televize jako obvykle poskytla své kanály Straně regionů prezidenta Viktora Janukovyče, který si přisvojil lví podíl vysílacího času – celých 43,3 %.

Nevím, kdo nakonec vyhraje, ani jaké budou dopady těchto voleb. Ovšem už teď je jisté, že vítězem je lež a lhostejnost. […] Na co čekají představitelé západních zemí, kteří se diplomaticky zdráhají k naší volební kampani vyjádřit a raději čekají na výsledek? Co asi ještě potřebují? Tisíce pozorovatelů?

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma