Vyberte si jazyk
Bylo to v zimě 1999. Bývalá Jugoslávie se zmítala v nepokojích. Vlídné podunajské město Novi Sad ve Vojvodině opakovaně bombardovala spojenecká vojska. V řece plavaly kusy zpřetrhaných mostů. Obyvatelé s hrůzou sledovali celé dění ze zasněžených strání. Byli šokováni válkou, záhubou, co dopadla na jejich svět, věcmi, které se jim až dosud zdály nepředstavitelné a které si sami způsobili. Navštívil jsem Alexandra Tišmu, jednoho z největších jugoslávských spisovatelů, který žil v Novém Sadu až do své smrti.
Když jsem se srbského spisovatele ptal, jak se cítí v této ztracené zemi, vyprávěl mi příhodu, která se stala jeho psovi Jackiemu. Jednoho zimního dne mu při procházce kolem Dunaje pes utekl. Nikdo neví proč, ale pes skočil do vody a přistál na ledové kře. Děti z ulice, které chtěly psovi pomoci, na spisovatele volaly: „Pane Tišmo, váš pes se topí!“ Spisovatel přiběhl na místo, několikrát na psa volal jménem, ale ten se z kusu ledu ani nehnul. Zvíře zřejmě utrpělo šok. Nakonec se jednomu dítěti podařilo psa zachytit za kůži na krku. „Dnes jsme jako ten pes,“ řekl Tišma. „Stojíme přikovaní k ledové kře, nevíme, co dělat, čekáme a necháváme se proudem odnášet dál.“
Jsme svědky historických událostí. Pomalu se vzpamatováváme z hluboké a vážné hospodářské krize. Arabský svět zmítají otřesy lidových povstání, která možná jednou zaujmou podobné místo v učebnicích dějepisu jako evropské revoluce z let 1848 a 1989. Ať už jejich snahy o demokracii dopadnou jakkoli, pro evropskou zahraniční politiku představují jednu z nejvýznamnějších výzev od pádu Berlínské zdi. Krize společné evropské měny mezitím doutná jako jiskra v rašeliništi.
Evropská demokracie v oslabení
Nejvyšší zástupci evropských institucí nejsou zejména dnes schopni pracovat bez silné (deklarované nebo tiché) podpory svých voličů. Pod vlivem krize naráží evropská myšlenka na zvyšující se odpor v mnoha zemích. Útoky přitom zasahují její samotné jádro proto, že evropská demokracie je příliš slabá.
Větším evropským problémem než krize eura je nedostatek evropské demokracie. Přímo před očima se nám problém zvětšuje a může přinést zánik všech našich snů o sjednocené Evropě. Přesto však upřímně věřím, že se veřejnost od evropského projektu zcela neodvrátila. Mnozí se dokonce potýkají s problémy, které jim tento projekt přinesl. Jediné, v co doufají, je, že se evropská politika vnitřní reorganizací přiblíží každodenním problémům běžných občanů. Přejí si, aby měli opět alespoň trochu podíl na rozhodování o tom, co se v jejich světě děje.
Evropská rada pro zahraniční vztahy již několikrát přirovnala současnou Evropu k vyhynulým býložravcům, kteří obývali svět v dobách pravěku – k obrovským tvorům neschopným se bránit. Nedělejme si iluze. Pokud jde o její ambice v celosvětovém měřítku, Evropa je skutečně líný tvor, který se nikam nenáhlí, a tak nikdy nesehraje důležitou roli na světové úrovni, pokud jej náhodou čas od času pořádně nepostrčíme ostrohami nebo nepoplácáme po hýždích. Mezitím se svět změnil a není již stabilní a poklidný natolik, aby si v něm Evropa mohla dovolit zůstat Evropou.
Evropa se proto i ve vlastním zájmu musí vzchopit. Přichází nový svět, ve kterém bude dominovat Čína, USA, Japonsko, Indie a možná také Brazílie. Pokud v něm Evropské unii nebude přiznáno plnoprávné členství, stane se snadnou kořistí jiných mocností. Místo toho, aby působila jako maják naděje, příklad mezinárodního práva, stane se jen bezduchým jevištěm vzájemných sporů mezi členskými, a zejména nečlenskými státy EU.
Evropa se musí probudit
Znamená to, že Evropa musí nabýt političtější charakter. Skutečný politický rozměr. Protestní strany v něm přitom musejí sehrát svou roli. Evropu musíme vytrhnout ze spárů samotných institucí, musíme ji milovat i nenávidět a musíme jejímu budování věnovat plnou pozornost. Pokud chceme evropskou myšlenku zachránit, nestačí sledovat pouze finanční nebo institucionální unii. Potřebujeme hluboké politické a kulturní obrození. Potřebujeme vytvořit novou společnou jednotu na evropské úrovni, podobně, jak k tomu v devatenáctém století došlo v mnoha zemích na národní úrovni. V tom spočívá evropská opožděnost, to by mělo mít naprostou prioritu, neboť bez skutečné jednoty Unie není možná.
Mnohem více než kdy jindy je také třeba diskutovat o evropských otázkách na národní úrovni. Tam se cítí evropští voliči nejlépe. Poté bude možné postupně vykreslit kontury politického směřování EU. Evropská demokratizace i přes ty nejlepší úmysly tak daleko nedospěla. Naopak. Podařilo se ji vyhloubit stále se zvětšující propast mezi národní a evropskou politikou. Odpovědnost za to nesou především zástupci národních parlamentů, kteří si v posledních letech přisvojovali úspěchy dosažené na evropské úrovni a všechno zlé svalovali na Brusel. Odpovědnost však neseme i my, voliči.
Ještě nám tady na Západě zbývá trocha času, možná dvacet let, na to, abychom přizpůsobili naše instituce potřebám 21. století. Máme možnost opětovně Evropu probudit, šanci prohloubit Evropskou unii, demokratizovat ji, zlepšit kvalitu našeho života, dodat nový vítr do plachet evropskému projektu. Máme ještě trochu času na to, abychom přehodnotili naše utkvělé představy. Lenost je přitom dnes naším největším nepřítelem. Nic se nestane samo od sebe. Je na nás, abychom seskočili z té plující ledovcové kry. Dokázali jsme v minulosti tak moc. Tak moc bychom mohli ztratit.
Úryvky z eseje „The State of the European Union“ (Stav Evropské unie), přednesené 5. května před vlámským parlamentem v Belgii a publikované v nizozemském týdeníku De Groene Amsterdammer.
