Vyberte si jazyk
V amerických médiích se nedávno hovořilo o „evropské Tea Party“. Starý kontinent se měl s tímto hnutím seznámit po vítězství Pravých Finůve finských volbách a díky úspěchům – prozatím jen v průzkumech – předsedkyně Národní fronty Marine Le Penové ve Francii.
Nálady podněcující Tea Party se prý přenesly i do Evropy. Když ve Washingtonu prší, v Helsinkách, Paříži a Vlámsku kape. A když se americká Tea Party bouří proti Washingtonu, bouří se Tea Party evropská proti Bruselu.
Ryze evropský koncept
Aby bylo jasno: kromě několika izolovaných případů, které mají stránku na Facebooku, nemá pojem „evropská Tea Party“ absolutně žádný smysl. Původ výrazu je právě opačný. Tea Party je americký výraz pro názory, které v Evropě našly odezvu už před lety ve stranách, jako je například Vlaams Blok, respektive dnešní Vlaams Belang [VB, ultrapravicová nacionalistická strana] ve Vlámsku, Národní fronta ve Francii, Listina Pima Fortuyna [rozpuštěna v r. 2008] v Nizozemí nebo Liga Severu v Itálii.
[Předseda VB] Philip Dewinter pronášel projevy už v době, kdy [hvězda amerických Tea Parties] Sarah Palinová ještě pomáhala svému manželovi v rybářské firmě ve Wassile na Aljašce. Na autorství myšlenek, které u nás nabírají na síle, si tedy můžeme dělat plným právem nárok.
Lze také podotknout, že tak zvaná „evropská Tea Party“ bojuje za zachování sociálních výdobytků, zatímco americká verze je myšlenkou sociálního státu evropského typu zděšena. [Americký prezident Barack] Obama si nemůže dovolit sebemenší iniciativu v sociální oblasti, aniž by se ozývaly výkřiky, že přichází komunismus. Rozdílů je tedy mnoho. Nicméně příčiny rozhořčení jsou podobné.
V podstatě jde vždy o existenční obavy bělošské pracující populace a střední třídy. Na obou březích Atlantiku má bílý občan strach, že se z jeho země stane rukojmí, že jej vypudí přistěhovalci a že bude svědkem zániku světa, kde si po dlouhá léta pohodlně žil. Na obou březích oceánu se rovněž můžeme setkat s averzí arogantních elit všeho druhu, které hledí s opovržením na běžné občany i své vlastní národní charakterové rysy.
Diskuze mezi americkými a evropskými populisty
Na obou březích oceánu existují mezi pravicovými populisty mnohé vazby. Ještě nedávno pobýval Tim Phillips, předseda Americans for Prosperity, jedné z republikánských lobby operujících ve stínu Tea Party, v Norsku, kde krajně pravicové Straně pokroku vysvětloval, jak v minimálním čase vytvořit „spontánní“ hnutí iniciované zdola. Známá je i vazba Vlaams Belang na USA. Vlámský nacionalistický lídr Bart De Wever čerpá inspiraci od britského novináře Theodora Dalrymplea, jehož prózy oceňují i kruhy americké Tea Party. Osobním poradcem Geerta Wilderse [šéfa nizozemské populistické PVV] je Paul Beliën, manžel poslankyně za Vlaams Belang Alexandry Colenové, která má skvělé vztahy s americkou pravicí.
Společným znakem je antiislámská paranoia. Teorie Euroarábie, podle níž jsou muslimští přistěhovalci pátou kolonou islamizace Evropy, je populární na obou březích Atlantiku. V některých amerických státech se objevují iniciativy, které chtějí zakázat uplatňování [islámského zákona] šaría na soudech, ač k něčemu takovému nikdy nemůže dojít.
Všichni proti malému bílému muži
To naznačuje, že Tea Party má k lidem jako Geert Wilders nebo Philippe De Winter blíž, než by se mohlo zdát. Není se čemu divit. Tyto elity operující ve stínu popsal již v roce 1964 americký historik Richard Hofstadter ve své dnes již klasické eseji The Paranoid Style in American Politics [Paranoidní styly v americké politice]. Zatímco členové Tea Parties mají za to, že Obama je tajný islámský agent, jsou jejich evropští kolegové přesvědčeni o tom, že se Brusel pokouší o vytvoření evropského diktátorského superstátu. Obavy ze spiknutí proti malému bílému občanovi panují tady i tam.
Chápeme, že se celý Západ dostává do kritické situace. Starý svět, kde jsme se cítili tak v bezpečí, už se nikdy nevrátí. Silná recese si vyžádala oběti na obou březích oceánu. Nezaměstnanost, chudoba a nejistota ohledně budoucnosti roste. Vynořují se problémy imigrace. K tomu se přidává série revolt na Středním východě, u nichž nevíme, jak skončí. Dost na to, abychom byli zneklidněni.
Tato situace vzbuzuje ve stále rostoucím počtu zemí nepřátelské reakce voličů, kteří se snaží přesvědčit sami sebe – s poukazem na idylickou minulost, kterou si v představách situují někam kolem roku 1950 – že bez okolního světa by šlo všechno mnohem lépe. Všichni ti, kdo si to nemyslí, jsou intelektuálové vzdálení lidu, „špatní Vlámové“ nebo to nejsou „praví“ Američané či Finové. Hrozí tak, že se legitimní neklid ohledně stavu světa zvrhne v iracionální reakce, které všechno jen zhorší.
Katastrofické scénáře
Na obou březích Atlantiku existuje nebezpečí vzniku začarovaného kruhu sebedestrukce. Je velice pravděpodobné, že lidé, kteří dnes podporují populisty, budou v době voleb naladěni ještě nepřátelštěji. V důsledku toho dobudou populisté další pozice a najít racionální řešení na reálné problémy bude ještě složitější.
Situace se zatím, necháme-li stranou případné katastrofy, projevuje ve všech směrech rostoucí nemožností vládnout a neschopností najít řešení na zásadní otázky dneška. To platí pro Washington, stejně jako Helsinky, Haag nebo evropské a belgické inkarnace Bruselu.
