Pozor na spasitele eura

Pokud si budou vedoucí představitelé Evropy nadále usmiřovat banky vynucováním úsporných opatření, pak je budoucnost Evropské unie ohrožena.

Zveřejněno dne 5 října 2011 v 14:28

Jak nedávno připomněl význačný sociální historik Jürgen Kocka, velké krize kapitalismu se často staly katalyzátorem pro zásadní reformu kapitalismu jako takového. To by mohlo skýtat naději, ale musí nám také zůstat varováním: Pokud je tu možnost, že krize eura může přinést nějaké „produktivní následky“, pak se této šance musíme chytit hned.

Předchozí krize připravily půdu pro strukturální změny, nebo je alespoň pomohly urychlit. Krize umožnily institucionalizaci státní regulace, vznik samotného sociálního státu a v neposlední řadě i ono keynesiánské ekonomické paradigma, které tu tak dlouho dominovalo. To je pravda, když se na věc díváme zeširoka. Nicméně nakonec si mocné zájmové skupiny vždy našly cestu, jak si „produktivní následky“ udržet pod kontrolou. Fakt, že byly přitlačeny ke zdi v Německu ovládaném koalicí sociálních demokratů a zelených, která deregulovala to, co bylo dříve regulované, a vzdala se už jednou dosažené míry přerozdělení, nabízí také jedno z vysvětlení pro současnou situaci. Ta by se dala charakterizovat slovy náraz, třesk a rána.

Poučila nás vůbec nějak současná dluhová krize v Evropě? Zřejmě ne. Protože to, co se znepokojené veřejnosti prodává jako krizové řízení, ve skutečnosti nemá vůbec nic společného s oněmi „produktivními následky,“ o kterých psal Kocka. V souboji s „trhy“ vlády ve snaze o záchranu eura vlastně jen ukazují, kdo je doopravdy u moci. Místo aby se skutečně řešily důvody této hospodářské a politické krize, její příčiny jsou prezentovány jako její řešení. Státu byl nadále ponechán úkol nést tíhu sociálního břemene soukromé finanční krize, tak jak to činí už od roku 2008. A sotva byl veřejný rozpočet zatížen náklady za účelem dalšího rozšiřování soukromého bohatství, už nám byla předepsána nová dieta k vyléčení neduhu, kterému se nyní říká „krize státu“.

Pokud padne euro...

S krizí se německé pravidlo „dluhové brzdy“ rozšířilo po celé Evropě. Je tomu tak díky ctnostem příslovečně šetrné švábské hospodyňky? Ale vůbec ne. „Co nesmíme připustit,“ řekla kancléřka Angela Merkelová, „je, že po cestě ztratíme důvěru investorů.“ Ukazuje se, komu skutečně náleží její loajalita. A také to ilustruje, na co se evropská diskuze omezila: Na debatu o úsporách peněz, zachování nároků na aktiva a udržení konkurenceschopnosti. Kdykoli někdo požaduje více „zanícení pro Evropu“, ukazuje se, že je to vlastně jen výkřik do tmy, který je posléze zredukován na volání po prosazení rozpočtové disciplíny, pravidlech pro svrchované dlužníky apod. To, že se parlament bude v budoucnu moci více zapojit do rozhodování ohledně záchrany eura, samo o sobě není odpovědí na otázku, co budou poslanci vlastně zachraňovat.

Newsletter v češtině

„Pokud padne euro, padne Evropa,“ prohlásila kancléřka a do světa tím vypustila výhrůžku, která bude mít stejný dopad na poslance parlamentu jako na drobné střadatele a příjemce různých dávek, dělníky a studenty, lékaře a umělce, důchodce i ženy v domácnosti. Její věta přinejlepším vystihuje pouze polovinu pravdy. Ničeny jsou totiž samotné základy lepší Evropy – té Evropy, která byla během sporů ohledně lisabonské smlouvy alespoň ochotna o ní debatovat. Evropy, která se si zakládala na sociálních normách a vymahatelných základních právech. Kdokoli chce zachránit Evropu a míní tím více než jen jistý elitářský projekt vymyšlený z čistě ekonomických zájmů – s jeho demokratickým deficitem, daňovou konkurencí a sociálními ztrátami – se nyní musí postavit „spasitelům“ Merkelové, Sarkozymu a spol.

Na jedné straně je to nezbytné, protože právě díky rozhodnutím krizového řízení je už teď tvořena nová ústavní realita EU. Na straně druhé to nebude tak jednoduché, protože když semknutá společnost řekne „ne“ vytyčenému záchrannému kurzu, tento nesouhlas může být až příliš snadno zaměňován za euroskeptický populismus, který se touto společností v současné době šíří. Pomýlení kritici Evropy našli svůj „ústřední orgán“ v bulvárním listu Bild, ale zatím jim stále chybí záštita politické strany.

Autoritářská úsporná opatření

Podle nedávného průzkumu veřejného mínění dvě třetiny občanů EU věří, že jednotný trh byl prospěšný pouze pro velké korporace. Polovina věří, že evropský status quo zhoršil pracovní podmínky a že současný stav politické integrace nepřináší nic těm, kdo jsou nějakým způsobem znevýhodněni. To hodně vypovídá o charakteru Evropy, kterou Angela Merkelová a jiní chtějí zachraňovat. Nicméně by bylo chybné se hned vzdávat celkové myšlenky a dát tak volné pole působnosti lidem, kteří vidí řešení v německých markách, ztrátě solidarity a v omezenému národovectví.

V sázce není o nic méně než následující: Buď bude krize eura vyřešena „shora“, což povede k režimu autoritářských úsporných opatření EU, čímž se omezí prostor pro manévrování a tvorbu politiky s nohama na zemi a jen posílí odstředivé společenské síly odklánějící se od evropského ideálu, nebo tlak „zezdola“ přinutí vlády změnit špatně nastolený směr.

K tomu však reklamní kampaň odborových organizací nepostačí. Žádná krize nepřinesla „produktivní následky“ jen na základě provolání. Jak připomíná Jürgen Kocka, k tomu je vždy potřeba kritiky kapitalismu, politické odpovědnosti a sociální mobilizace. Kritika už zaplavila první stránky novin. Nicméně k uvědomění si, že to samo o sobě nestačí, ještě nedošlo.

Anglický překlad tohoto článku byl poprvé publikován v rámci Guardian'sComment Network ve spolupráci se serverem Presseurop.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma