Přežil se multikulturalismus?

Od sedmdesátých let byl multikulturalismus v zemích jako USA nejen realitou, ale také normou. Bylo třeba ho propagovat, protože v tom spočívalo kouzlo podporování různorodosti. Také bylo nutné ho respektovat, protože byl výrazem různých „identit“ rozmanitých sociálních skupin, především národnostních, kmenových, ale také sexuálních a generačních.

V jistý okamžik překročil počet publikací a konferencí na téma multikulti všechny rozumné hranice a mnoho lidí (včetně mě) začalo tuto novou módu, respektive posedlost ironizovat.
V uplynulých letech se ale objevily dvě tendence, které poukazují na to, že multikultiralismus, pokud se s ním nakládá s mírou, byl lepší než to, s čím se setkáváme dnes. První z těchto tendencí spočívá v nahrazování multikulturalismu nekritickým akceptováním všech kulturních jevů bez ohledu na jejich původ a politický, náboženský, sociální nebo duchovní kontext.
Jinými slovy, skandinávské romány, íránské filmy, indická hudba a orientální léčitelství jsou všechny stejně dobré. „Všechny stejně dobré“ také znamená, že nemáme žádné hodnotící stupnice svázané s naší (tj. evropskou) kulturou a že všechno, co je dobré, je zkrátka dobré, i když nevíme dost dobře proč.

Druhou hrozbou pro multikulturalismus je monokulturalismus spjatý s intelektuálně nemotornými, ale překvapivě nosnými idejemi nacionalistickými. Multikulturalismus se do jisté míry vyvinul právě z opozice vůči němu. Ale nacionalismus není jediným protivníkem multikulturalismu. Nepřátelský postoj vůči jiným kulturám a civilizacím se čím dál zřetelněji projevuje v průzkumech prováděných v přistěhovaleckých komunitách v různých evropských zemích. Patrný je i v často oficiální rétorice některých muslimských států.

Otázka blízkosti

Velkou a v době její módy nedoceněnou ctností myšlenky multikulturalismu bylo vědomí rozmanitosti kultur a jejich odlišností. Někteří zašli ještě dál a tvrdili, že tyto kultury nebyly jen odlišné, ale také naprosto rovnocenné, respektive stejně tak hodnotné.

Aniž bychom tu chtěli hájit eurocentristické myšlenky, musíme uznat, že existence různých kultur a akceptování této rozmanitosti neznamená, že nám naše kultura nemůže být přirozeně bližší, nebo by alespoň měla být. [[Každá kultura reprezentuje nebo propaguje specifické hodnoty]], s nimiž se nemůžeme (přinejmenším s některými z nich) jako obyvatelé Západu ztotožňovat. Příkladem mohou být zákony o chování vůči ženám v některých muslimských státech nebo kulinářské zvyklosti v některých zemích Dálného východu spočívající v pojídání našich zvířecích mazlíčků.

Zajímavé je, že se post-mulitkulturalismus čím dál více rozvíjí ve společnostech, které mají s kulturní diverzitou problematické a často ještě nevyřešené zkušenosti. Předně jde o imigranty, kteří přesto, že pracují a jsou potřební, nijak netouží po účasti na kulturním a politickém životě země, v níž žijí. Vznikl tak velký problém nejen proto, že musejí dostávat stejné výhody jako ostatní obyvatelé (vzdělání, zdravotní péče), ale i proto, že nikdo neví, jak je začlenit do společnosti tak, aby měli stejná práva a povinnosti jako ostatní.

Tento jev se zvlášť intenzivně projevuje v Nizozemsku, ale také v Německu a ve Francii. Lze samozřejmě zkoušet různé formy měkkého nátlaku (například výuka dějin dané země), ale zkušenost některých zemí ukázala, že se nesetkávají ani s nadšením, ani nepřinášejí kýžené výsledky.

Někteří imigranti, zejména muslimové, ale pocházejí ze zemí otevřeně propagujících protizápadní postoje. Proč by se najednou měli stát západními občany? A můžeme si dovolit jejich přítomnost v milionech? Nikdo se neodvažuje na tyto otázky jednoznačně odpovědět a ti, kdo se o to pokusí, jsou okamžitě – a často po právu – označeni za radikály, odsuzováni, a někdy dokonce obviněni z rasismu nebo fašismu.

Závažnost současné situace

Jestliže jsou ale, jak tvrdí Samuel Huntington se svou teorií „střetu civilizací“, civilizační rozdíly faktem a mohou se proměnit v naprosté nepřátelství, jaký pak má multikulturalismus, nebo dokonce tolerance vůbec smysl? Máme potenciální nepřátele považovat za spoluobčany, neřku-li bratry? Neudělali bychom lépe, kdybychom se vrátili ke svým kořenům, mýtům, symbolům a k našim nikoliv už evropským, ale národním tradicím?

Rychle se však ukazuje, že se ve skutečnosti není čeho chytit. I když se vynořují kulturní díla z doposud málo známých evropských oblastí, jako například švédské detektivky, slouží návrat k tradici pouze k odhalování švédské kolaborace s nacisty. Pravda je ta, že slova o silných evropských kořenech jsou stejně tak hrdá jako prázdná.

Každodenní psychologické pozorování ukazuje, že dokážeme lépe porozumět druhým, když vycházíme dobře sami se sebou. Fenomén post-kulturalismu vyplývá ze skutečnosti, že se v Evropě necítíme sami se sebou dobře a neumíme si s tímto nepohodlím poradit.

Zdá se, že žádnou z dřívějších metod nelze použít: ani rozdělení světa na „my“ a „ostatní barbaři“, ani osvícenskou fascinaci „rudými a černými“ coby zázrakem přírody, ani imperialistické „břímě bílého člověka“.

Multikulturalismus představoval poslední rozumný pokus, byť občas přehnaný, se s tímto nepohodlím vypořádat. Dnes je situace mnohem závažnější: buď uznáme, že ostatní neexistují, což není pravda, nebo je k sobě nevpustíme (ani fyzicky, ani duchovně), což může znamenat katastrofu.